Tobiáš Lolness, přeložený do 22 jazyků včetně češtiny a oceněný řadou poct, vypráví o miniaturním chlapci, který žije na obrovském stromě. Ten strom má podobně jako svět řadu vrstev, od nejlukrativnějších Vršků po nevlídné Spodní větve s děsivými zákoutími.
Fascinace přírodou je na knížce i autorovi znát - v dětství trávil se svými čtyřmi sourozenci divošská léta na francouzském venkově uprostřed lesů. Začínal divadlem, v sedmnácti letech založil vlastní soubor, učil literaturu.
Se svým otcem architektem poznal Afriku: rok strávil v Maroku, dva roky na Pobřeží slonoviny. Do Vietnamu jel Fombelle jako učitel. „Cestoval jsem často, ale až nyní jsem mohl objevit Prahu a její kouzlo a určitě se sem ještě vrátím,“ řekl při nedávné návštěvě. Za svou zatím nejlepší cestu však označuje psaní Tobiáše.
* Proč dramatik píše pro děti?
Začíná to příběhem, který přesáhne hranice pódia či divadla, jež se pro vás stává příliš těsné. Samozřejmě jsem mohl napsat román pro dospělé, ale myslím, že literatura pro mládež poskytuje mnohem více svobody, je tam dovoleno takřka vše.
* Existují nějaká pravidla?
Když píšete pro mládež, ale nejen pro ni - mé babičce je 93 let a čte Tobiáše - je tu jediné pravidlo: nechat otevřenou cestu k naději, což neznamená vyloučit těžkosti života a jeho zkoušky. Před deseti lety jsem ztratil otce, a kdybych ho neztratil, tak bych tuto knihu asi nenapsal.
* Po úspěchu Harryho Pottera se spousta spisovatelů vrhla na dětskou literaturu. Čím si vysvětlujete, že se v obrovské konkurenci prosadila právě vaše knížka?
Když jsem viděl v knihkupectvích regály plné dětských knih, propadal jsem panice, zda pro ty moje bude místo. Ale nechtěl jsem kalkulovat, že musím napsat fantasy příběh s draky nebo čarodějnicemi. Toužil jsem přijít s něčím novým: osobním příběhem, který se nás dotýká. Je to román o dobrodružství, ale zároveň i o procházení životem. Zajímám se o literaturu a psaní, takže jsem si dával velké nároky: nedělat z dětí hlupáky a zůstat věrný literatuře. Děti jsou totiž chytřejší než dospělí, kteří mi občas vytknou přílišné množství postav či složitost příběhu. Ale nikdy mi nic podobného neřekly děti, které jsou zvyklé žít ve své vlastní představivosti.
* Jak hodnotíte příběhy Joanne K. Rowlingové?
Když jsem psal Tobiáše, zakázal jsem si číst její knihy, ale přesto jsem neodolal polovině prvního dílu. Její práci obdivuji, je to inteligentní a ambiciózní čtení, i když si nejsem jistý, že se mě osobně dotkla. Otevřela dveře k mladým čtenářům, ale i do vydavatelských domů, které by se předtím podobnou knihu zdráhaly vydat: řekli by vám, že dítě do deseti let tak tlustou knihu nebude číst. Opak je pravda, na světě se prodalo přes 400 milionů Pottera. A Tobiáš? To je ten nejposlednější z hrdinů, nejmenší Harry Potter - měří půldruhého milimetru.
* Proč je vlastně tak malý?
Asi proto, abych ukázal křehkost života i celého světa. Ale také proto, aby příroda získala na velikosti: když jste malincí, vážka se promění v monstrum, mravenec v draka a obyčejný strom v nekonečnou krajinu. Část kůry může představovat horu, list obrovskou pláň. Do italského vydání je vložena malá lupa coby záložka, což je nádherný nápad. Čtenáři možná ode mne čekají fantasy román, ale čtou knihu, která objevuje kouzlo přírody. Mohl jsem vyprávět příběh z Marsu, ale ten mě nezajímá, a také jsem nechtěl nic dohledávat na internetu či v encyklopediích - lákalo mě popsat něco, co dobře znám a co vlastně objevuji každý den.
* Odkud stromy tak dobře znáte?
Nápad pochází z dětství. Jako malý jsem lezl po stromech, stavěl si na nich nejrůznější přístřešky a celý čas proležel pod jejich korunami. Připomínaly mi jednotlivé planety, jakýsi svět sám o sobě, který možná obývá nějaký národ. Takže jsem chtěl skrze psaní znovu prožívat tu radost. Ve Francii mě poprosil o autogram otec patnáctiletého chlapce, který už dva roky žije na stromě a sleze jen tehdy, když jde do školy. Knihu jsem mu podepsal, ale s dovětkem: Tak teď už musíš slézt z toho stromu.
* A jakou část stromu byste k životu zvolil vy - Spodní větve, nebo Vršky?
Samozřejmě je nejpříjemnější život blízko sluníčka, ale je pravda, že jsem Tobiášův příběh umístil více do Spodních větví. Temnota a tajemství mohou být velice přitažlivé. Takže možná bych začínal na Spodních větvích, a jak bych stárnul, přibližoval bych se slunci.
* V knížce zaznívá i varování, že si stromoví obyvatelé mohou domov zničit. Máte podobný strach i o lidi?
Planetu můžeme přirovnat k živoucímu stromu a stejně jako stromu se i jí může stát leccos. Ale nechci chodit s cedulí: Pozor, nebezpečí! Chtěl bych, aby čtenáři s mou knihou přírodu poznali a měli ji rádi, protože když ji budou mít rádi, budou ji chránit. Když se procházíte lesem, vidíte zelenou hmotu, která vám nic neříká. Když si však představíte jméno každého stromu, z hmoty se stávají jednotlivci, kteří jsou pro vás důležití.
* Tobiáš je první díl. Máte už nějakou představu o pokračování?
Kniha bude mít dva díly, ale nechci prozrazovat podrobnosti, protože v příští knize se vše završí. Odkryju snad jen to, že první díl se nesl ve znamení útěku, druhý, který má vyjít ve Francii na podzim, bude o znovudobytí stromu. Zažil jsem obrovskou radost, když jsem ho začal psát. Chtěl bych poskytnout stejnou radost i čtenáři, radost z opětovného setkání.
* Existuje nějaký takový obrovský strom, jaký je ve vaší knížce?
V knize se soustřeďují všechny, které znám. V Africe rostl poblíž našeho domu nádherný baobab, v pařížské zahradě jsem vídal téměř uschlý spadlý strom, ve Vietnamu mě okouzlil obrovský strom poblíž jedné pagody. Ale přece jen myslím hlavně na jeden starý dub na jihu Francie, kterému jsem kdysi blouznivě vyprávěl své příběhy.
