S odstupem času působí postava Jaroslava Foglara (6. 7. 1907 - 23. 1. 1999), známého ve skautském světě pod přezdívkou Jestřáb, poněkud koženě. Přičinil se o to i svou autobiografií Život v poklusu, kterou jako by místy psal Mirek Dušín - samá nadšená dřina pro blaho české mládeže, citová vzplanutí a touhy se odbývají na několika řádcích jako nepodstatné a nešťastné.
Na druhou stranu, už v prvních příbězích dodnes nejčtenějšího Foglarova díla Rychlé šípy si nelze nevšimnout zjevného smyslu pro humor - rozverného tónu přátelského dobírání, slovních hříček a komických situací, vyplývajících zejména z Rychlonožkovy nešikovnosti.
Autor přiznává, že nikdy nechtěl dospět, tak dobře mu bylo ve světě chlapecké družnosti a dobrodružství. Neuvěřitelných šedesát let, navzdory dvěma totalitám a řadě útoků, vedl svůj legendární oddíl, pražskou Dvojku, který byl neutuchající inspirací jeho děl - ostatně některá vznikala přímo na táborech.
Nejslavnějším tábořištěm je Sluneční zátoka u Ledče nad Sázavou, ale jezdilo se i na Slovensko, roku 1938 byli v kraji Nikoly Šuhaje loupežníka na Podkarpatské Rusi.
I to pivo v potoce
“Z Foglarových pozdních výroků jsem začínal mít dojem, že postupně přistupuje na roli morouse. Ale nebyla to pravda - to bychom s ním v oddíle nevydrželi! Dokázal rozvíjet úžasně směšné situace, nezkazil žádný vtip. A i to pivo v potoce si chladil,“ říká člen oddílu Jaroslav Čvančara řečený Jáček, autor úspěšných historických publikací.
Dvojkařem se stal roku 1960 po četbě Chaty v Jezerní kotlině a dalších Foglarových knih. Dávaly mu naději, že i zdánlivě slabý, otloukaný chlapec se může prosadit a zahanbit ty fyzicky silnější. Když mu pak otec sehnal na Foglara adresu, několik měsíců marně přešlapoval před jeho domem.
„Vybájil jsem si ho jako dvoumetrového Rikitana a otevřel mi pán, který nebyl o moc větší než já, dvanáctiletý kluk,“ vzpomíná Čvančara. Rikitan se rozplynul, ale zůstal živý, lidštější Foglar.
Důkladnost, s níž zpracovával každou vyjedenou plechovku od paštiky a čísloval bochníky chleba od nejstaršího po nejčerstvější, takže v oddíle nikdy nejedli dobré pečivo, mnohým připadala komická. V Pikovicích, kde měl Foglar chatu, dodnes kolují historky, jak si za donášku mléka nechával vrátit do posledního haléře.
Bodoval život jiným i sám sobě, aby splnil denní penzum - když nenapsal určitý počet stránek, byl podrážděný. Ale dvojkaři svého Jestřába upřímně milovali: obdivovali zapáleného, zkušeného organizátora a nedostižného vypravěče, který jim vpodvečer líčil hrůzostrašné historky, u nichž se klepali strachy. Literární proslulost jim prý však nikdy nestavěl na odiv - zůstával jedním z nich.
Divoké hry a úlitby režimu
Měřeno dnešní optikou, podobné tábory by už asi neprošly. „Divím se, že jsme to přežili. Byly to divoké, skoro až drsné hry, ale my byli nějak odolnější, na trošku krve, když člověk proletěl křovím, se nekoukalo,“ říká Čvančara, který si při skoku do výšky zlomil ruku.
Foglar si při sáňkování ošklivě poranil páteř a bezbolestný nebyl ani zásah papírovou koulí, vyrobenou z Rudého práva máčeného ve škrobu. Příhody jako vystřižené z Rychlých šípů, kdy rodiče Jindrovi Hojerovi po nebezpečném jeskynním dobrodružství zapověděli na chvíli další akce.
Foglarovy záměry a kariéru několikrát neblaze zkřížila doba. Poprvé roku 1941, kdy nacisté zakázali vydávání týdeníku Mladý hlasatel, který Foglar připravoval, zvedl mu náklad na dvě stě tisíc výtisků a zavedl tam slavné čtenářské kluby - ke konci jich bylo na čtyřiadvacet tisíc.
O pár let později se odehrálo totéž, jen v komunistické režii: Foglar byl přes svůj nepochybný úspěch „odejit“ z redakce časopisu Vpřed, kde smutně zanechal opuštěné kluby. „Udržujte si svůj klub i nadále, pracujte pro dobro mládeže dál a nedejte se znechutit žádnými překážkami,“ psal v dopise čtenáři v červnu 1948.
Sám bojoval, aby nepodlehl. Jeho knížky nemohly vycházet, byl nuceně zaměstnán jako vychovatel, sledovala ho a pokoušela Státní bezpečnost. Podle svých slov jim nikdy nic podstatného neřekl.
Potvrzuje to i Jaroslav Čvančara, jeden z mála, kdo četl jeho složku - později se ztratila: „Jako dítě z protikomunistické rodiny mě štvalo, že se na oddílové schůzce četl referát k Vítěznému únoru. Ale pochopil jsem, že to byly úlitby režimu, se kterým si podle mne Foglar nezadal.“
Pumík a ctitelky
Ač obklopen i ctitelkami, Foglar si celoživotní oporu nenašel. Byl oddán oddílu, z něhož mu však svěřenci s počátkem puberty nevyhnutelně odcházeli. Zamilovával se do žen, ale nezaložil vlastní rodinu, což později dávalo podnět k nejrůznějším spekulacím.
„Jsou to pomluvy. U něho byla hlavní překážka ostych, nedokázal udělat ten rozhodující krok,“ říká Jiří Raba, jehož rodina se o Foglara od roku 1980 více než patnáct let starala. „Byl osamělý. Litoval toho střídavě - sice si uvědomoval, že by s ženou a dětmi mohl žít spokojený život, ale věděl, že by pak jen těžko napsal čtyřiadvacet knih,“ dodává Raba.
Vlastně jedinou ženou jeho života se stala matka, již láskyplně oslovoval Pumík a pečoval o ni až do její smrti v požehnaném věku sto dvou let. Pumíkovým sítem však Foglarovy známosti a lásky procházely obtížně. Foglar připouštěl, že se matka zřejmě podvědomě bála, že by s novou snachou mohla ztratit syna - podobně, jako od ní kdysi odešel starší syn Zdeněk.
Možná, že knížky Jaroslava Foglara i jejich pravověrní čtenáři za desítky let trochu zestárli a že jen málokdo se k foglarovkám vrací v dospělosti. Proti kouzlům a nadpřirozeným schopnostem Harryho Pottera však mají Rychlé šípy či Hoši od Bobří řeky jednu nepopiratelnou výhodu, o kterou autor usiloval od počátku - jeho příběh měl být „věrohodný a skutečně možný, tak aby ho mohl prožít každý průměrný hoch či dívka, kteří žijí v docela obyčejném světě“.
