Zbyla tu po něm židle Miroslava Horníčka, hrdiny filmu i průvodce na scéně, a kabely, jež vedly ze sedadel v sále.
Film i princip zůstaly; vše ostatní je jinak. K jednomu z původních moderátorů Eduardu Hrubešovi přibyli Tomáš Matonoha s Josefem Poláškem a „hlasovátka“ už nepotřebují dráty.
„Paradoxně největší práci dalo sehnat zařízení, které má jen dvě volby,“ vysvětluje režisérka Alena Činčerová, která otcův nápad vzkřísila.
Zmrtvýchvstání Kinoautomatu oživilo i smutné konce světového unikátu, o nějž se ucházela hollywoodská studia Paramount či Universal. Za socialismu se svým objevem nemohl obchodovat sám Činčera, ale státní film a ten jej prodal za směšnou cenu jako umoření dluhu.
Podmínku smlouvy, že Kinoautomat musí jít do kin, nákupčí nedodržela. Časem na ní práva vysoudil americký producent, který Kinoautomat obnovil na Expu 1974 ve Spokane.
Kinoautomat zrodil senzaci, ale nezůstal jediný. Pro pavilon Britské Kolumbie v Ósace stvořil Činčera systém zvaný vertikální cinemaskop, pro Montreal Sound Game Show, sférický kaleidoskop s rockovou operou The Scroll mu po úspěchu ve Vancouveru vynesl na Expu 8 v Brisbane cenu Oscar za nejlepší program výstavy.
Ale Činčerovou teď zajímá osud Cinelabyrinthu pro světovou výstavu v Ósace roku 1990, s nímž otci už pomáhala.
Na rozdíl od Kinoautomatu jej totiž v Česku nikdo nikdy neviděl, měl pouze japonskou a francouzskou verzi – a přitom prý jde o půvabnou rodinnou komedii s Ivou Janžurovou a Petrem Nárožným, kteří se svými čtyřmi dětmi cestují světem v kouzelném létajícím domku.
„V téhle moderní pohádce se děj větví ještě více než v Kinoautomatu, navíc se točila v řadě míst: nad tulipánovými poli v Holandsku, na květinovém festivalu v Nice, na Vánočním ostrově s miliony červených krabů a nakonec v Bulharsku, kde Nárožný v obleku vstoupil na nudistickou pláž,“ líčí režisérka projekt, který se pokouší vypátrat.
Posledním dílem jejího otce byla v roce 1998 show pro pražský kostel svatého Michala. Rok poté zemřel.
