Jak jste na hru narazila?
Text mi přinesla jedna moje mladá kolegyně, prohlédla jsem si ho a vložila ho do šuplíku s tím, že něco tak obsáhlého se hned tak nikdo nenaučí. Tam ležel asi dva roky. Pak když jsme s režisérem Jiřím Trnkou hledali hru pro mě do prostoru Ábíčka, dlouho jsme se nemohli na ničem shodnout, až navrhl tohle. Já na to, že už to mám dva roky doma. On se mě zeptal: Zvládneš text? Samozřejmě jsem se bála, že to mozek již nepřijme, ale řekla jsem, že se budu snažit.
Jak moc jste v textu škrtali?
Vůbec, říkám to komplet. Vymysleli jsme, že se mnou na jevišti sedí nápovědka, a když nebudu vědět, udělám domluvené gesto a ona repliku vysloví normálně nahlas, jako součást hry. Hlavní hrdinka je sice na útěku před "holými lebkami", ale ztělesňuje spíše romantický pohled na Romy, podobně jako ve filmu Cikáni jdou do nebe... Pocházím z okolí Náchoda, a když jsem byla malá, tak ještě byli Cikáni-kočovníci. Učili mě třeba vykládat z ruky.
Na původních Cikánech se mi líbila obrovská vášeň, smysl pro rodinnou pospolitost, láska k dětem. I když měli hodně dětí, pokud jedno z nich onemocnělo, matka to prožívala, jako by bylo její jediné. Drana však ve hře říká, že nejvíc spojena byla se svým koněm, protože ten znamenal pohyb, svobodu a víceméně zajišťoval přežití. Koně milovali stejně jako lidi. Byli nevzdělaní, ale měli úžasný dar intuice, spontaneity. Z původních Cikánů by podle mě měl pánbůh radost, protože tak si musel představovat lidi, když je tvořil.
V inscenaci máte romské nadávky. Nechala jste si s něčím poradit přímo od Romů?
Ne, protože ti dnešní jsou jiní. Já jsem si spíš hlídala, co mám v sobě sama cikánského. Moje praprababička asi měla trochu divoké krve a to jsem zdědila po ní. Odjakživa jsem měla tmavou pleť, i když tatínek byl normální a maminka jako alabastr. Odmalička jsem milovala slunce a třeba v Albánii jsem vydržela padesátistupňová horka bez čepice. Také jsem dostala několik rolí Cikánek, například Aranku v Chalupářích, i když si občas prý někdo stěžoval, že ta Cikánka má modré oči. Vím, že stejně jako oni mám šestý smysl a cit pro magii. Chtěla bych dokázat pocítit prožitek cikánské veliké vášnivé lásky. A potom mít jejich odolnost. Ve hře se například vypráví o porodu: ženské podřeply za vůz a porodily třeba na sníh.
Kolik vás takové monodrama stojí sil?
Hodně. Byla to strašlivá dřina. Vedle tohoto titulu jsem totiž ještě zkoušela další, hru Usměj se, mami, v pražském Divadle U Valšů. Před rokem ji pro mě napsala Iva Klestilová a už mi bylo hloupé to nenastudovat. Ráno jsem zkoušela v Ábíčku, odpoledne u Valšů a večer jsem šla hrát. Na spánek mi musely stačit čtyři hodiny. Nestihla jsem se vůbec postarat o zahradu, natož udělat autorizaci knížky nebo oběhat úřady. Všude jsem chodila jen s textem, abych neztratila ani vteřinu. Takhle žiju ve svých letech.
Až budete mít po premiéře, dáte si nějaké volno?
Nevím, naléhá na mě Lubomír Lipský, zda bych si s ním a Naďou Konvalinkovou nenazkoušela komedii Ženich pro Opalu. Do toho titulu se mi moc nechce, ač s nimi bych hrála ráda. Říkám si, že bych už nikam nemusela a mohla taky trochu doma psát, ale nedá mi to. Posedlost hraním je šílená a nedá se vymýtit. Pokud vás nezastaví zdravotní problémy, nelze se herectví vzdát.
