Některá výtvarníkova jakoby rozkládající se, hnisající díla mohou vyvolat nejrůznější pocity, počínaje podivně vábivou nejistou zvědavostí a rozporuplným mrazením konče.
Ale za vidění stojí – možná i proto, že setkání s emocemi, které Beranova tvorba vyvolává, může mít až očistný účinek.
Tunelářské umění...
Už v první části výstavy je částečně předznamenán následný vývoj autorovy jinak velmi různorodé tvorby. Objevují se zde expresivní portréty a krajiny, které Beran vytvořil ještě za studií na AVU v ateliéru profesora Vladimíra Sychry. Je v nich patrná plasticita, snaha o trojrozměrnost, která pak provází autora léta.
Abstraktní, strukturované, materiálové malby byly pro svého tvůrce a jeho souputníky – Jiřího Valentu, Antonína Tomalíka a další z tehdy vytvořené skupiny Somráků – jakýmsi gestem vzdoru vůči umění socialistického realismu.
Temnými abstrakcemi chtěli vyjádřit vlastní vidění skutečnosti v kontrastu onoho idealizovaného oslavného barevného realismu poloviny 50. let. Tím také stáli na začátku formování takzvaného českého informelu.
Podle velmi utajované konfrontační přehlídky autorů v roce 1960, kde zachmuřená díla navíc obklopoval cigaretový dým, nazval výtvarný kritik Jindřich Chalupecký jejich tvorbu příhodně tunelářským uměním.
Další Beranova díla na výstavě odrážejí změny na umělecké scéně, kdy se české umění postupně vyrovnává se světovým vývojem a autoři strukturální abstrakce jsou nuceni jednotlivě reagovat na nastupující trendy, kde opět převažuje snaha o reálnější a přesnější vyjádření.
Jistá temnost je však i v Beranových figurativních malbách stále přítomná, jako například v rozeklané lebce z roku 1966 nazvané Dýňovitá hlava jedince.
... a umění vzkříšené
Rok 1968 je pro autora zlomovým, přestává na chvíli malovat a začíná tvořit objekty, sochy a instalace. V suterénu v Praze-Karlíně vzniká počátkem 70. let ateliér nazvaný Rehabilitační oddělení Dr. Dr.
Exponáty jsou zde například kufry s tlejícím obsahem, staré železné postele s rozedranými matracemi, kusy potrubí obalené igelitem, svázané dohromady a polité barvou, vyvolávající mimo jiné dojem kravských vemen či mužských údů.
Celá instalace přežívala až do roku 1992, kdy kvůli chátrajícímu prostoru nezbylo než artefakty přesunout. Uložení do jámy a pokus o její zasklení dokumentuje na výstavě série fotografií.
Beranova věhlasná díla však nakonec zůstala pochována pod zemí. Ale po pěti letech byla opět doslova exhumována. Pozůstatky pozůstatků tohoto projektu je možné vidět i na současné výstavě, podobně jako celou sérii umění „zbytků ze smetiště“ v kufru a elegantního představení zavěšených objektů vznikajících v průběhu celých 80. let.
Přehlídka však neopomíjí ani obrazová, realisticky zachycená torza skutečnosti vycházející z klasických technik na jedné straně a divokou expresivní tvorbu na straně druhé, která už nebyla gestem vzdoru, ale spíše svobody.
Jsou zde rovněž hravé i děsivé modely nerealizovaných instalací a především velkoformátová hyperrealistická, ale přesto půvabná torza ženských těl – detailů
bradavek či pozadí, kterým se autor věnuje v současnosti. Ty představují velmi silný kontrast k jeho původní strukturální malbě.
Připravit retrospektivní výstavu Zdeňka Berana nebyl pravděpodobně nejjednodušší úkol, protože sám umělec se vždy snažil vystavovat především díla v jednotném a neopakovatelném celku.
Autorům expozice se však povedlo vytvořit důstojnou přehlídku, která srozumitelně mapuje a vykládá tvorbu umělce, jenž letos oslaví sedmdesátiny.
Zdeněk Beran - Retrospektiva
Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha, kurátoři Milan Knížák, Blaguna Paskaleva.
Výstava trvá do 8. dubna, plné vstupné 100, snížené 50 korun, www.ngprague.cz.
