Jak uhňácat dohromady dokonale prodejnou hudební komoditu? Němci na tohle měli vždycky dobrý čuch. Pryč jsou devadesátá léta, kdy lidstvu darovali generaci eurodanceových diskotékový bizarností. Vzpomínáte na Mo-Do, Magic Affair, Culture Beat nebo Pharao? Ti všichni by bez vražedného instinktu německého hudebního businessu nikdy nespatřili světlo světa.
Jenže německý hudební průmysl už zase jede po stejných kolejích jako trans-atlantická hudební scéna. Neovlivňuje už tolik, zato skvěle kopíruje. Tokio Hotel je s německou pečlivostí poskládaný kompilát všech ingrediencí, o kterých se předpokládá, že musí na děti ze základních, možná i středních škol platit.
Máme tu frontmana Billa, s trochou cynismu Briana Molka juniora. Tři účesy v jednom, černé nehty, panenkovský vzhled v kontrastu se sterilními citacemi zrecyklovaného punku. K tomu ještě krotká drzost glammy androida, už od výrobce potrhané jeansy, zkrátka čistá práce.
Tom, piercingový dredař, dodává zdání revolty proti všemu, co se dětské mysli před prahem dospělosti příčí. A nakonec dva hezounci, roztomilí kluci od vedle, kteří dají celé kapele uvěřitelnější rozměr.
Ještě jsme se pořád nedostali k hudbě samotné, ale věřte, není až tak důležitá. Tupá, tisíckrát vymletá emo-punková klišé, banální texty a nadrzlá frackovitá němčina dělá z téhle desky téměř neposlouchatelný zážitek.
Na druhou stranu, je to pořád dobře zvládnutý produkt. Fakt, že není po hudební stránce nijak zajímavý, nikoho nemusí moc vzrušovat. Když je někomu čtrnáct, můžou na něj tyhle jednorozměrné emoce působit autenticky. Pokud ale máte přes dvacet a v discmanu si bezelstně užíváte Tokio Hotel, už to začíná být podezřelé.
Tokio Hotel jsou zajímaví tím, co nám říkají o dnešní teenagerech a také o stavu současné světové hudební scény. V zásadě je to to samé, jako když v devadesátých letech bodovali všechny ty "správňácké" kapely jako S Club 7 nebo bratři Hansonovi.
Jenže teď je rok 2006, v módě je recyklace punku, konfekční kompromis mezi autentickou výpovědí a komerčním kalkulem. I třicátníci podléhají office punku a aby v kravatě nevypadali moc spořádaně, gelují si každé ráno na hlavě kohouta.
Jaká doba, takový marketing. A naopak. Tokio Hotel jsou mnohem víc sociologickým, než hudebním fenoménem. Je mi líto, punkáči, ale i díky obskurním formacím jako Tokio Hotel lze říct snad jen: punk is dead, ať žije punk...
TOKIO HOTEL - Schrei
Universal Music, délka CD 42:00
Tři pecky: tady jsou jen "pecky", nic jiného
Hodnocení iDNES: 
(za marketingový koncept a booklet)
