Je symbolem tradice, která říká, že k rockové hudbě patří i humor a nadhled. To jsou vlastnosti, které nechybějí ani jeho novému albu Under Cover.
Deska původně vznikla jen jako bonus k třídílné kompilaci Prince Of Darkness, ale zájem posluchačů byl tak silný, že vedl k jejímu samostatnému vydání. Je složena pouze z přejatých skladeb, většinou známých klasických rockových hitů z šedesátých a sedmdesátých let.
Under Cover je přehlídkou vybraného vkusu - hodně Beatles, ale i klíčové skladby od King Crimson, Mountain, Cream nebo Erika Burdona jistě jeho příznivce potěší. Však jsou to většinou skladby s výraznými jednoduchými kytarovými motivky, riffy, které inspirovaly typický zvuk Black Sabbath.
I když je Ozzy zpívá svým mečivým stařeckým hlasem, nelze mu upřít, že v mnohých z nich objevuje nové dimenze. Některé z nich, třeba Mississippi Queen nebo 21st Century Schizoid Man, vypadají, jako kdyby byly napsány přímo pro něj.
Ale Osbourne nabízí i několik překvapení. Mezi zpěváky stále oblíbenější In My Life of Beatles je na Ozzyho vkus překvapivě křehká, ale zároveň dojímavá svým tragikomickým provedením. Nebo kdo by čekal v Ozzyho ústech něco tak něžného jako Lennonovu Woman? I když v případě tohoto provedení jde možná spíš o parodii. Zpěvák se nesnaží o zásadní aranžérské změny, jen pochopitelně ve většině případů přitvrzuje zvuk.
Na rozdíl od původních skladeb, kde často hrály důležitou roli klávesy, ho většinou doprovází jen Black Sabbath připomínající kytarové trio, které se snaží soustředit co nejvíc pozornosti na jeho pěvecký projev. Vzniká tím pocit, že i Ozzy si užívá setkání s kdysi slavnými skladbami, z nichž na některé se občas zapomíná.
Osbournova deska ukazuje, že přelom šedesátých a sedmdesátých let je nejdůležitějším obdobím rockové hudby, kdy v ohni setkání elektrického blues a psychedelické kultury vznikaly nejen nejlepší skladby, ale i základy nejaktuálnějšího rocku.
