Přišel, beze slov začal hrát svůj velký hit Motýlek, a když došlo na refrén V tom pajzlu jsme v hajzlu, byla celá hala spokojená.
Refrén se dral z tisíců hrdel, které hřál pocit, že takových hitů bude ještě halda. A všichni si je budou moci konečně zazpívat se svým idolem naživo. Od Landových posledních koncertů na tuhle chvíli čekali dlouhé tři roky.
Ale pokud někdo čekal, že se bude jenom hrát a zpívat, tak brzy zjistil, že v ceně lístku za pětistovku je i mluvené slovo.
"Odsuzuju jakékoliv extremisty, mezi něž zahrnuji neonacisty i komunisty," oznamoval Landa z pódia. Těsně předtím přítomné ujistil, že byl skinhead, ale teď už skinhead není. Prý, "to aby bylo jasno".
Krátké proslovy střídal příval písní – hrály se prověřené hity ze starších desek, ale zněl i Protestsong či Bílá hora z novinky Neofolk. Jak přibývalo songů, přibývalo i proslovů, dav se vlnil i naslouchal.
"Prosím vás, jděte k volbám. Volte, koho chcete, ale jděte. Aby se politici příště báli vašeho zúčtování. Šiřte to dál," pokračoval zpěvák v misi.
Jak běžely roky bez koncertů, Landa sbíral křivdy, na něž tady přišla řada. Výsměšnými slovy oplatil novinářům Feřtekovi a J. X. Doležalovi, ovšem jen málokdo pod pódiem tušil, o kom je v tu chvíli řeč. Exprezidenta Havla zase Landa označil za přemýšlivého muže se zlým perem.
"Kdybych nevěděl, že jste rozumný člověk, řekl bych, že mluvíte jako Goebbels," vzkázal Havlovi, který prý v jeho vyšehradské mši viděl roušku rasismu. "Byla to velká křivda, ale já vám odpouštím," prohlásil Landa.
A pak pokračoval hřmotný dusot písní, tisíce lidí opakovaly jednoduché, leč úderné refrény. Landova mašina jela nezadržitelně z kopce, ale jak se blížila dolů do údolí, začaly jí součástky odpadávat a kola trochu skřípat. Vždyť sám Landa se pozastavil nad tím, jaký má na hlasivkách knedlík.
A tak možná, že tyhle politické, národní a ublíženecké proklamace zpěvákovi pomáhaly nabrat znovu dech. Třeba proto si nachystal stanovisko k pouličním událostem ve Francii, snad proto poslal tolik vzkazů politikům. Jenže, někdy se i mluvená část svezla k výkřikům.
"Hrr na ně, hrr na ně, hrr na ně," hřímal Landa ze scény a davy to zpátky řvaly na něj. To však byl vzkaz pánům poslancům!
Ach, těch vykřičených slov bylo moc, ty oplátky i ublíženectví se k tomu muži v kápi či do půl těla svlečenému příliš nehodily. Bez elegance a souvislostí se jim tu chtělo smát, tu nad nimi zaplakat.
Koncert? Tohle spíše připomínalo předvolební mítink, jehož hymnu – husitský chorál Ktož sú boží bojovníci – si straníci v závěru dvakrát zazpívali. Kéž by se šlo příště sejít beze slov.
