Legendární Yes, se kterými vystoupil loni v pražské Sazka Areně, asi mají větší přitažlivost. Ale bylo dobré Andersona poznat jako přičinlivou osobnost s bohatým katalogem vlastních nahrávek, ze kterých zpěvák během úterního večera také čerpal. Tíha celého představení ležela jen a jen na něm.
Anderson se představil jako renesanční umělec střihu Paula McCartneyho. Doprovázel se na kytaru, kytarový syntezátor či klávesy, a když si potřeboval přikrášlit zvuk, šlápl na pedál speciálních efektů. Z reproduktorů rázem zazněly smyčce nebo vícehlasy.
Na půdě muzikálového divadla, které běžně využívá hudbu ze záznamu, to nevyznělo křečovitě. I když člověku se občas vkradl pocit, že do živě perlivé hudby Anderson zbytečně přisypal anabolika umělých zvuků. Prostý písničkářský doprovod s kytarou nebo přímočařejší aranžmá působily nejpřirozeněji. Třeba když Anderson připomněl chytlavý hit kapely Yes Owner Of A Lonely Heart, uvedl svou novou píseň White Buffalo nebo si pohrál s citací Lennonovy hymny Give Peace A Chance, která mu náhle přišla na mysl.
Ačkoli zpěvákovi bude v říjnu jedenašedesát, jeho vokál zůstal dětsky tenký, jakoby romanticky užaslý a nádherně barvitý. Souzněl s projekcemi fantaskních krajin a vesmírných dálav, které provázely Andersonovy písně ze sólových alb i dávných desek, jež zpěvák nahrál společně s řeckým klávesovým mágem Vangelisem Papathanassiouem. Točité schůdky a jiné zbytky dekorací z muzikálu Tři mušketýři, které lemovaly pódium, vizuální podobu vystoupení nechtěně doplňovaly.
Andersonovou výhodou byl smysl pro humor v průpovídkách, kterými naivní patos nebo některá kýčovitá aranžmá shazoval. Ale celkový dojem byl výborný. Jon Anderson měl přesvědčivost vypravěče, který posluchače provedl svým světem připomínajícím planetárium.
A rovněž potvrdil, že kouzlo vrstevnatých kompozic kapely Yes, jež Anderson odstrojil do naha, zůstává v jejich neokoralé melodičnosti.
