Jsem vskutku zvědav, zda opravdu dodrží svůj někdejší slib o sedmidílném cyklu. Prozatím zájem trvá, jak nasvědčuje vzrušené, dovedně stupňované očekávání kolem vydání nejnovější části, a spisovatelčina psavá chuť rovněž.
Čtenářský hit a filmaři
Není nijak překvapivé, že se čtenářského hitu – a jsem vzdálen tomu, abych mu spílal, dnes musíme být vděčni už za to, že děti vstanou od počítačových her a otevřou si knihu s úmyslem se do ní skutečně začíst – rychle zmocní filmaři.
Očekávají přirozeně stejný úspěch jako v případě předlohy, a proto se vědomě pitvoří a halekají, nabízejíce jako hlavní chod ohromivou pastvu pro oči. Filmové adaptace Harryho Pottera pak roztomilou znaivnělost předlohy mění v přehlídku trikových vymožeností, v přehlídku prostorově úchvatných kouzel.
Jistě, stejně jako jiné úspěšné tituly je i Harry Potter řazen mezi díla kultovní (což už samo devalvuje původní smysl tohoto výrazu), jistě má své bezmezné obdivovatele, kteří znají kdejaký detail, jsou ochotni donekonečna zkoumat zjevné i skryté významy, i když jeden opakující se nabádavý rys je příznačný: jednak Harryho smysl pro spravedlnost a ochota pomáhat potřebným, jednak překonávání vlastního strachu. Toto základní vymezení se všemi příběhy, literárními i filmovými, prolíná jako signální praporek, pokaždé s hraným překvapením odkrývané.
Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry stylové posuny ve filmových ztvárněních vycházejí z nějakého vědomého nasměrování a nakolik jsou dílem náhody. Jestliže režisér Chris Columbus v úvodních příbězích ještě pracuje s idylickými prvky, s humorným odstupem, Alfonso Cuarón (prozatím poslední Harry Potter a Vězeň z Azkabanu) již vnáší prvky téměř hororové, byť ve zřetelně zdětinštělém vyvedení.
Příběh mi připadá podivně nedomrlý, chvíli překotný, chvíli ulepkaný, přes vnější výpravnost zbanálnělý.
Příval pramálo zdůvodněných zvratů, parodické a karikaturní výstřelky, to vše ukazuje, že hledání svébytné vizuální podoby stále ještě nedospělo k plně obhajitelné podobě.
Každý z dosud vytvořených filmů se dějově osamostatňuje, takže Harry i další postavy procházejí každou částí jakoby nepoučeni a nepoznamenáni děním z těch předešlých.
Ani v pořadí již čtvrtá adaptace Harryho příhod, do kin teprve chystaná, na tom zřejmě nic nezmění.
Přiznám se, že poetice Harryho Pottera jsem už dávno odrostl. Přečetl jsem jen první svazek a od dalších mě zrazovala podivná nechuť.
Ta nejspíš souvisí s autorským kalkulem, se stále neumělejší a pitvornější snahou rozvíjet jakýsi magický časoprostor spojující jak bradavickou fantazii, tak zdánlivou realitu našeho světa, který se hemží přízemně groteskními ničemy, v jejichž područí Harry vyrůstá.
Dětinská fantasy
Rowlingová totiž nerozvíjí principy klasické pohádky, ale nepříliš invenčně si vytváří jakousi podětštělou (nikoli jen zdětinštělou) variantu fantasy a komiksů, na jejímž opačném konci se skví produkty jako Sin City –Město hříchu. A dovolím si připomenout, že dětské příhody budoucího Batmana mají hodně společných rysů s příhodami, v nichž musí obstát Harry Potter. Jen s tím rozdílem, že Harry nemůže čekat, až dospěje.
