"Záhir znamená v arabštině viditelný, přítomný, neunikající pozornosti. Něco nebo někdo, co hned po prvním kontaktu postupně natolik ovládne naši mysl, že se nedokážeme soustředit na nic jiného. To lze považovat za svatost, nebo za šílenství," vysvětluje Coelho na začátku své románové novinky, za pomoci citace z jedné encyklopedie, exoticky znějící titulní slovo.
Oním záhirem se kvůli svému radikálnímu rozhodnutí stává vypravěčova manželka Esther, válečná reportérka: jednoho dne bez varování či vysvětlení zmizela.
Nejprve se probrodila, jak pátrající manžel zjistí, sociálně slabšími vrstvami francouzské metropole, v níž se převážná část děje odehrává; posléze odcestovala do Kazachstánu. Tam, kdesi ve stepi, Esther hledá smysl života.
Nejen Esther, nýbrž všichni a pořád v téhle knize hledají smysl života. Respektive neustále o tom mluví a nejvíc vypravěč, spisovatelská celebrita, autobiografická figura, jak to ani Coelho v "promo" rozhovoru, který rozeslal do světa, nepopírá.
Záhirem, který zcela prostoupí spisovatelovu mysl, však není toliko Esther, je jím něco obecnějšího – vedle lpění na blízké bytosti také trvání na určité zažité představě o štěstí a o světě.
Vypravěč se po většinu příběhu snaží oprostit od apriorismů, od pocitů, jimiž si druhé lidi přivlastňuje, od celé své dosavadní osobní historie.
Slouží mu k tomu volný sled názorných scén, v nichž všichni jednají a mluví tak, že jsou pouhými nástroji, ozvučnými deskami pro exhibici hlavního vypravěče.
Žádná skutečná protivenství se totiž vypravěči do cesty nestavějí; například když zmizí Esther, tak umělec "nabere" další ženu, Marii. A po jejím boku hledá Esther. Má to, chudák, těžké.
Po několika stránkách knihy jsme "doma": na přehlídce coelhovských "pravd" o životě. Román Záhir je molo, na němž se promenují nové variace se starým, v minulosti již několikrát promrskaným obsahem.
Lze jej koncentrovat do výzvy: Vzepři se stereotypům, skleslosti a odevzdanosti! Jdi za svým snem, pak dokážeš dát své existenci nový smysl, novou dimenzi! Na letošním románovém molu se ovšem Coelho producíruje s mimořádnou dávkou autorského narcismu.
Jeho vypravěč je do sebe zahleděný měšťák, hédonista, který si libuje v gestech, v efektech, v teatralitě. Coelho má od téhle figury minimální odstup, souzní s ní, inscenuje ji v kýčovitých scénách a do úst jí nalévá hektolitry plků. Je to příšerně užvaněná kniha.
Coelhovu proslulost založil román Alchymista. Literárně lze tomuto proslulému "terapeutickému" titulu vyčítat leccos, avšak nutno mu přiznat relativní přiměřenost rozsahu vzhledem k vydatnosti základní myšlenky díla.
Kdežto Záhir je odvozenina, bůhvíkolikátá odmocnina, s rozbujelou masou slovního plevele. Je nezajímavá i v té kategorii literatury, do níž patří: totiž do spotřební a návodné beletrie s duchovními přísadami.
Paulo Coelho prakticky již úplně spoléhá na mimořádně zavedenou značku svého jména (dosud: překlady do 59 jazyků, vydání ve více než 150 zemích, celkový prodaný náklad přes 56 milionů výtisků); pod ní teď už nabízí i zboží, které neposlouží ani těm, kteří je vyhledávají nikoli z jakýchkoliv uměleckých potřeb, nýbrž pro prosté povzbuzení životní vitality.
Coelhovi se samozřejmě takováhle hodnocení nelíbí, chtěl by být chápán nejen jako prvořadá celebrita na poli kulturního provozu, nýbrž také jako kvalitativně mimořádný umělec.
Vypravěč Záhiru se několikrát otírá o literární kritiky, kteří prý jeho knihy stírají hlavně proto, že se jich prodává hodně. Pouhé přání je otcem téhle "myšlenky". To je argumentace nejsnazší a internacionální – dobře ji přece známe i z domácích luhů a hájů.
