První dvě dvojcédéčka Osudů dobrého vojáka Švejka ve Werichově interpretaci vyšla v březnu, další sada se na pultech objeví v červnu. Celý komplet se uzavře v září.
Od nového vydání lze však čekat víc než pouhé digitální vyčistění zvuku od ruchů a šumů, se kterým si pohrál zvukař Jiří Charypar. Poprvé vycházejí dosud neznámé kapitoly, které léta ležely zcela skryté v archivu Supraphonu.
To, že z nahraného Švejka vypadly celé kusy, vědí všichni, kteří doma schraňují Werichovy staré nahrávky. "Poslouchala jsem elpíčka, a přitom znovu četla román. Zjistila jsem, že řada věcí chybí nebo je naprosto časově pomotána," říká editorka projektu Naďa Dvorská.
Důkladný průzkum archivu pracovníky dokumentačního oddělení přinesl nečekané objevy: pásky, označené jako odpadový materiál z natáčení, skrývaly rozsáhlé, nikdy nevydané pasáže. "Jsou to přes tři hodiny dosud neznámého Wericha," upřesňuje Dvorská.
Detektivku připomínalo nejen pátrání po ukrytých magnetofonových kotoučích, ale také po důvodu, proč se pásky ocitly pod falešnými údaji v archivu.
"Podle tehdejšího úzu se všechny nahrávky předkládaly Hlavní správě tiskového dohledu ministerstva vnitra. Hašek ve Werichově interpretaci byl náhle pro cenzory nepřijatelný. Tiskový dozor doporučil, aby byly zničeny. Takové doporučení se v podstatě rovnalo příkazu. Pozdější ředitel Supraphonu Jaroslav Šeda spolu s režisérem Josefem Cincibusem však usoudili, že zničit geniální Werichův projev by byl hřích, a proto nahrávky uschovali pod různými názvy," vysvětluje Naďa Dvorská.
Za oběť cenzorům měla padnout například celá epizoda o dobrodružství "dobrého vojáka" v Királyhidě, část Švejkovy budějovické anabáze či kapitoly Švejk před soudními lékaři či Švejka vyhodili z blázince. Na prvních nahrávkách ještě zazní hlas Vlasty Buriana a Jiřiny Šejbalové, které si Werich přál mít po boku po celou dobu natáčení. Z finančních důvodů se však Burian a Šejbalová objevili jen na první desce.
Natáčení Švejka bylo Werichovým životním dílem a s několikaletými přestávkami s ním prožil dvanáct roků. Zvukový Švejk vznikal mezi lety 1953-1970. Podle vzpomínek přímých účastníků natáčení se Werich nahrávání Haškova románu, své velké literární lásce, věnoval s neobyčejnou pečlivostí: jednu kapitolu načítal třeba měsíc, jednotlivé slovo dovedl obohatit hned několikerými významy. Pro každou figuru dokázal nalézt jiný odstín hlasu.
"Werich se do studia ohromně těšil. Natáčení, to byla pánská jízda, na kterou nosíval vyhlášené jednohubky z nedalekého lahůdkářství, kterým říkal štěstíčka. Nahrávání občas přerušoval košilatými anekdotami," vypráví Josef Cincibus mladší, syn režiséra Cincibuse.
Natáčení se mohl jako kluk čas od času zúčastnit za odměnu. "Jednou si na mě táta stěžoval, že místo učení hltám právě Švejka a Werich, který si s otcem zásadně onikal, prohlásil: Oni maj kluka, kterej má rád Švejka, tak jen ať jsou rádi, že ho nemaj blbýho," vzpomíná Cincibus.
"Při čtení Werich někdy seděl, jindy stál, ale vždy v ruce pevně třímal vydání z roku 1951 v silných modrých deskách. Pamatuji, jak dovedl dlouho cizelovat jednu větu, dokud nebyla bezchybná. S otcem si také často hodiny telefonovali - každý seděl na jednom konci drátu s románem v ruce," říká Josef Cincibus. Natáčelo se na přeskáčku - podle toho, na jaký kus knihy měl herec zrovna chuť.
Přes všechny překvapivé objevy existuje ještě šest kapitol, které Werich zřejmě nikdy nenamluvil. "Jde o kapitoly z prvního dílu. Je možné, že Werich doufal, že je jednou nahraje s Vlastou Burianem. Přesto existuje šance, že i tyto části leží kdesi v archivu, třeba na páskách, které nemají názvy, ale jen čísla," dodává Naďa Dvorská.
