Jste zklamaný, že jste nevyhrál?
Nic jsem nečekal a nečekám. Ani v Pulitzerových cenách, ani v nominacích na Wingate Prizes, kde jsou samí dobří spisovatelé, tedy kromě mě. Myslím, že takové věci jako nominace by se ani autorům neměly dopředu říkat. Knížka, kterou jsem napsal, zůstane stejná s cenou, nebo bez ceny. Je v tom nevinně. Ale víte, co vydá za všechny ceny? Ještě nikdy jsem v londýnském knihkupectví neviděl tolik svých knih! A hned vedle mě je písmeno K, a tedy Kundera a pod ním Škvorecký, a ti mají knih na půl metru. Takže jsem ve společnosti českých spisovatelů a jsem úplně šťastný.
Vy se nepovažujete za dobrého spisovatele?
Považuji se za spisovatele, a ten by měl být především skromný a poctivý. Může se snažit dosáhnout stropu, ale za svého života nikdy neodhadne, jak je vysoký. Spravedlivé hodnocení nastává padesát let po jeho smrti. Jeden francouzský spisovatel řekl, že chrám literatury je naplněn živými a po jejich smrti místo zaujmou ti dobří. Veškerá sláva živých je nicotná, takže nezbývá než to zapít.
V angličtině vám vyšlo deset knih. Čím si vysvětlujete, že zrovna kolem krásných zelených očí Hanky Kaudersové je takový rozruch?
Je to náhoda, štěstí a nálada publika, která vyzdvihne nějakou knížku více než tu druhou. V Čechách takhle třeba vyzdvihli Modlitbu za Kateřinu Horovitzovou - v době, která byla plná sociálního realismu a propagandy, zaujal příběh dívky, jež stokrát padla a stokrát zase musela vstát. Je to občas nespravedlivá volba, kupříkladu své Démanty noci mám stejně rád. V New York Timesech zase chválili Nemilovanou a já vím, že Ulice ztracených bratří je přinejmenším stejně dobrá. Chytila se jako písnička.
Liší se americké a české publikum?
Češi jsou mimořádní čtenáři - literatura tu v minulých dobách zachraňovala duši národa. Být spisovatelem v Čechách je daleko odpovědnější než kdekoli jinde. A my, potomci, bereme úroky. Když má kniha projde u českého čtenářstva, odvážím se na anglofonní trhy. V osmnácti si Nemilovanou přečetla má dcera a říkala: je tam moc tělesných šťáv. Tak jsem tu knihu zase schoval. Ve třiadvaceti pak byla zvědavá, co jsem udělal s rukopisem. Znovu si ho přečetla a ptala se, proč to nevydám, že je to dobré. Tak jsem Nemilovanou vydal u Škvoreckého a povzbuzen úspěchem nabídl jsem ji také americkému nakladatelství Harper & Row, kteří to vzali a vydali. Kniha pak dostala židovskou cenu, přestože je o židovské prostitutce.
Vy ale o židovských prostitutkách píšete často.
Není to o prostitutkách, ale o prostituci, která hrozí modernímu člověku. Je to metafora dnešního světa: všichni si vás chtějí koupit a záleží jen na vás, zda a za kolik se prodáte.
Je o vás známo, že se ke svým dřívějším dílům neustále vracíte a přepisujete je. To se vám nezdají dost dobrá?
Je to zápas s odpovědností o dokonalost a já mám metodu jako malíři. Nanesou jednu barvu, pak další... Třeba osmkrát, až se výjev na plátně přiblíží obrazu, který chtěli namalovat. Někdy toho dosáhnou hned napoprvé. Kateřinu Horovitzovou jsem napsal za čtyřiadvacet hodin. Zůstala beze změn, s výjimkou dvou malých odstavců. Ona ke mně mluví celé noci: podívej, tohle jsem ještě chtěla říct. A já ve dne přemýšlím, jestli to, co chci říci, je důležité. Nepřepisuji, ale doplňuji. Chci umřít s čistým svědomím, že jsem odevzdal to nejlepší.
Proč jste vlastně začal psát?
Protože mi nikdo, komu jsem vyprávěl o holocaustu, nevěřil. Před válkou jsem měl hodného učitele, na kterého jsem za války hodně myslel. Plakal, když jsme zpívali Hoši od Zborova, protože mu tam zemřel blízký. A tenhle učitel mě pak hladil po vlasech a díval se na mě jako na choromyslného, když jsem líčil své zážitky z války. Pochopil jsem, že zažité nelze sdělit ústním vyprávěním. Tak jsem zkoušel psát. V osmnácti jsem poslal do Mladé fronty román Už nikdy válka. Přijali ho, ale já si ho zase vzal zpátky. Vyndal jsem vše, co se mi nezdálo dobré, a vzniklo sedm povídek Noc a naděje.
Ústředním tématem vašich knih je holocaust. Dokážete ho opustit?
Už jsem ho v duchu opustil, už ho mám dost stejně jako prostitutek. Jen ještě vydám poslední povídku o člověku, který má z války radost, protože se mu nikdy tak nedařilo, bez ohledu na to, jak se daří jeho přátelům. Sním o tom, že napíšu komedii. O své ženě. Jsem v podstatě veselý spisovatel - ve dne, když žiju. Smutek mě přepadá v noci, s myšlenkami, proč umírá tolik nevinných.
 Arnošt Lustig při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Arnošt Lustig při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Arnošt Lustig při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Arnošt Lustig při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
