Za první týden se ve španělsky mluvícím světě prodalo více než milion výtisků tohoto bezmála šestisetránkového opusu s titulem Vivir Para Contarla. Což v českém překladu může asi znamenat Žít, aby se dalo vyprávět.
"Život není to, co člověk žije, ale co si pamatuje a jak ty vzpomínky vypráví," začíná ostatně G. G. Márquez své paměti, jejichž oficiálnímu křestu v Bogotě předcházela bdělá policejní pozornost: dvacet exemplářů knihy totiž zmizelo z nákladního vozu ještě před vydáním a okamžitě se začalo prodávat na ulicích kolumbijského města Armenia.
Není to poprvé, co si na Gaba brousili zuby knižní piráti, podobnou zkušenost už udělal s minulou knihou Zpráva o únosu z roku 1996, v níž na základě svědectví rekonstruoval únos deseti lidí drogovým baronem Pablo Escobarem (v češtině ji chystalo a nedochystalo nakladatelství Hynek).
Spisovatelovo jméno je zárukou dobré prodejnosti: jeho nejslavnější dílo Sto roků samoty se od svého vydání v roce 1967 dočkalo překladů do čtyřiatřiceti jazyků a více než třiceti milionů prodaných výtisků. Životopisná knížka Vivir Para Contarla vyšla v Kolumbii před necelým měsícem a dostupná je už také v dalších zemích Latinské Ameriky a ve Španělsku. Do konce roku jí snad budou moci listovat i němečtí a italští čtenáři.
Gabo v prvním díle svého memoárového vyprávění postupuje od svého narození v městečku Aracataca, kde do svých dvanácti let žil u prarodičů, až do roku 1955, kdy vydal první román Spoušť a kdy jako zpravodaj liberálního deníku El Espectator odjel do Evropy. "Je to velké dílo fikce," paradoxně tvrdí o svých pamětech a charakterizuje je jako "román, který jsem vždycky chtěl napsat a který jsem hledal celý svůj život".
Podle deníku The New York Times jde o emocionální a občas hořkosladkou kroniku Gabových mladických let a současně portrét Kolumbie, jakousi pokladnici plnou tajemství. "Inspiraci G. Márqueze, která ukazuje, jak bohatý, pestře zalidněný a imaginativní byl život jednoho z nejdůležitějších zástupců současné literatury," píše list.
Čtenář se v knize dozví leccos o spisovatelově rodině, přátelích, známých a kolezích, z nichž řadu zvláště pro své paměti důkladně vyzpovídal. Vše je podáno v přímém, novinářském stylu, který jen tu a tam zavane magickým realismem - stylem, který definuje většinu spisovatelových děl.
García Márquez platí za jednoho z nejdisciplinovanějších autorů; každé ráno usedá před svůj macintosh a píše. Svou dennodenní řeholi ještě utužil v roce 1999, kdy mu lékaři oznámili, že má rakovinu. V té době se na internetu objevila fáma, že spisovatel zemřel, a současně i báseň, kterou prý napsal na rozloučenou. "Jediná věc, která mi dělá starost, je, že zemřu a lidi mě budou považovat za autora něčeho tak slabomyslného," vyjadřoval se tehdy spisovatel s nadhledem k mystifikační poémě a ve svém domě v Mexico City - mimochodem jednom z mnoha útočišť - se zcela oddal svým dalším úkolům.
"Z obav, že nestihnu dokončit tři díly svých pamětí a dva soubory povídek, jsem omezil, jak nejvíce to šlo, vztahy s mými přáteli, odpojil telefon, odřekl cesty a všechny své současné i budoucí plány. A uzavřel se, abych mohl každý den bez přestávky od osmi ráno do dvou hodin odpoledne psát," řekl spisovatel kolumbijskému deníku El Tiempo.
V současnosti má prý rozpracován druhý díl memoárů, kterým by chtěl svůj život dovést do roku 1982 - to získal Nobelovu cenu za literaturu. Třetí část věnuje osobnostem, které poznal. Mezi ně patří například bývalí prezidenti Bill Clinton, Francois Mitterrand či spisovatelův dlouholetý přítel, kubánský vládce Fidel Castro. Ten ostatně nedávno obdivně pronesl: "V mé příští reinkarnaci bych chtěl být spisovatelem. Takovým, jakým je Gabriel García Márquez."
 Gabriel García Márquez. |
