K ďáblu, pusťte k míči Shakespeara!

Život je pustý a prázdný - tedy alespoň pro diváka, kterému je fotbal dočista fuk. Bloumá mezi ulepenou dřímotou věčných repríz z kanálu na kanál jakožto osamělý lovec zašlých časů, zahanben svou nicotností, vyobcován ze zednářské lóže kibiců od žlutých a červených karet, poplašen naprostým zhroucením posledních jistot, neboť i jindy tak čiperní obchodníci z vietnamských tržišť strnule sedí u přenosných televizorů s podivným leskem v očích.

Pro znalecké přežvykování zeleného trávníku televize povolává snad ještě více salonních expertů, než kolik porodily nedávné volby nových politologů - a spása je v nedohlednu. Jako vymodlený déšť po úporné vlně veder pak člověk uvítá i stařičkou, leč nestárnoucí Zeffirelliho adaptaci Shakespearovy komedie Zkrocení zlé ženy.

Kde se tu najednou vzala ta čirá radost herců sálající z partnerského jiskření, ta inscenační vynalézavost, která z původně slovní přestřelky učiní doslova smršť pohybu, moderní podívanou ve zběsilém tempu? A z které studánky najednou vytryskla ona sprška nádherného pestrého jazyka, jenž si vskutku nebere opatrnické servítky, a přesto nemusí být opatřen ponižujícím upozorněním "pro děti a mládež nevhodné"?

Má líbezně zvláštní půvab pocuchaně rozohněná Elizabeth Taylorová posílající Richarda Burtona se vší naléhavostí třeba "k ďáblu" či "do hnoje". Zkuste si její roztomilé nadávky nahradit omezeným výrazivem dnešního slovníku - rázem je po legraci.

Jistě, na dnešních poradách televizních velitelů mohou být odpovědí nejspíš útrpné posměšky. Například: Shakespeare byl jen jeden a v nenasytné éře televize by beztak nestihl víc než jeden seriál do roka, ani Zeffirellliové se nám nehoufují na pracovních úřadech.

Kromě toho musíme plnit programová okénka, přání diváckých menšin, litery zákona, dlouhodobé plány, prázdné kasičky - a vůbec, máme teď jiné starosti. Což je fakt. Kdo by se pak pozastavoval nad skutečností, že Nova v sobotním hlavním čase vynechala estrádu a hrála společenskokritické drama Pár správných chlapů, zatímco ČT 1 nepřiškrtila sólo Miroslava Donutila v cyklu Na kus řeči ani u hostů tak osobitě břitkých jako Věra Chytilová a Jiří Krejčík, odsouzených tu jen ke starým historkám o bojích se soudruhy, a pak na to navázala akčním béčkem Rachot v Bronxu? Vždyť na obou kopcích, barrandovském i na Kavčích horách, se láme chléb.

Veřejnoprávní ředitel buď obmění zvětralé tváře i pořady, nebo bude sám "zrušen", na Nově by s pádem Vladimíra Železného hrozila jen ztráta relace Volejte řediteli. K ďáblu, což se dá bez ní žít? Když je na kopcích větrno, v kotlině jménem Prima se mohou smát.

Jestliže ČT dosud neví, proč k jejím nejsledovanějším pořadům patří Cestománie, vymyšlená ovšem ve Febiu, tedy mimo mozkový trust Kavčích hor, naopak Prima už dávno chytila tenhle chytrý vítr. Její vlastní tvorba se řídí spotřebitelským požadavkem praktické televize a dokládá, že i komerční pořad může získávat diváky tím, že nahrazuje veřejnou službu.

Od kuchařské show, která je přitom poznávacím cestopisem, až po chystaný projekt, jenž sleduje souběžné osudy čtyř obyčejných rodin ve čtyřech zemích, které už jsou či budou v Evropské unii. Shakespearové dneška by možná měli právě takovéhle nápady. Do hnoje - jen aby se dostali k míči!