Pondělní představení Waters pojme jako retrospektivu, v níž se zaskví všechny „jeho“ mistrovské kusy pro Pink Floyd i písně ze sólových desek.
Waters, narozený v Cambridgi 9. září 1944, napsal největší pinkfloydovský hit Money a prokázal talent rockového dramatika, jehož přirozeným jevištěm se staly stadionové arény. Byl neoficiálním šéfem nejmagičtější kapely na světě a v roce 1975 pečetil kolektivního ducha slovy: „Pokud bychom se rozešli, zůstaneme bez východiska, beze jména.“ Floydovské kouzlo, které čerpá ze sférických nálad, obrazné fantazie i rockové energie, vytvářel vždy tým. A osobnosti, které nezvládly roli šéfů, z něho posléze vypadly.
Z vesmíru ke Zdi
Nejprve to byl Syd Barrett, hudební mág a podivín. V polovině šedesátých let vymyslel název skupiny, složený ze jmen svých oblíbených bluesmanů Pinka Andersona a Floyda Councila. S Barrettem Pink Floyd otevírali dveře vesmíru dokořán. A pak, před očima spoluhráčů, ten „bláznivý démant“ zhasl. Duševní porucha zablokovala tvůrčí myšlení a postupně ovládla jeho osobnost. Waters a spol. ho propustili, aby zachovali Pink Floyd.
Od počátku sedmdesátých let Waters postupně přebíral roli floydovského vůdce. Přitom sestoupil z barrettovských sfér na zem, aniž vzal kapele pompu. Jedna z nejprodávanějších desek světa The Dark Side Of The Moon (Odvrácená strana Měsíce, 1973) tomu sice názvem nenasvědčovala, avšak jejím tématem je velmi osobní úzkost, moc peněz či strach ze smrti. Ještě předtím, než začal psát písňové texty, objednal si perfekcionista Waters podrobný průzkum veřejného mínění na téma stres v životě lidí. „S Dark Side Of The Moon jsme dosáhli vše, co si může rocková kapela přát,“ dodal později.
Před tlakem úspěchu, násobeným dalším projektem Wish You Were Here a orwellovskou deskou Animals, však Waters prchal do izolace. Zprotivila se mu božská i šaškovská role rockové hvězdy, která ho nakonec dovedla k námětu Zdi - The Wall. Zeď je symbolem samoty, ztráty komunikace, nepochopení. A násilí. Je to Watersovo životní téma, zhmotnění jeho nočních můr. Ve válce přišel o otce, vadili mu demagogičtí učitelé i hamižní hudební byznysmeni. Jeden z nich se kapely žoviálně zeptal: „Tak hoši, který z vás je Pink?“
Umělec Waters nechápal tupost davu, který na něho řval, aby zpíval hit Money. Když si tento bývalý student architektury Zeď narýsoval a zkomponoval, vyšla mu monstrózní rocková opera, kterou Pink Floyd hráli jen devětadvacetkrát, a ještě k tomu za zdí z kartonových „cihel“. Zeď padla až v závěru koncertu.
Stejnojmenné dvojalbum Zeď z roku 1979 vedlo hitparády. Waters vždy uměl najít rovnováhu mezi rockovým velikášstvím, pro které ho nenáviděli punkeři, a rozjitřenými osobními tématy, která vkládal do nejslavnějších floydovských desek.
Sám se stal Pinkem
Jenže pranýřované diktátorské manýry autorit se vztahovaly i na Waterse. Já jsem Pink, myslel si, když kolegy ze skupiny označil za lenochy a přidělil jim roli pouhých doprovazečů na posledním společném albu The Final Cut, které věnoval otci. Pracovitý Waters měl v šuplíku další desku The Pros And Cons Of Hitch Hiking, již skládal současně s The Wall a kterou nahrál v roce 1984. Byl to zhudebněný sen o kladech i záporech mezilidských vztahů. Na pomoc si povolal kytaristu Erika Claptona, který ho pak provázel na prvním sólovém turné. Ovšem album ani koncerty neměly takový ohlas, který by získal pod hlavičkou skupiny Pink Floyd, z níž Waters formálně vystoupil. Jakmile se Waters dozvěděl, že zbylá trojice chystá desku A Momentary Lapse Of Reason, postavil se proti. Soud a nakonec i posluchači přiklepli firmu Pink Floyd třem bývalým kolegům Rogera Waterse.
Waters jim kontroval vlastní deskou Radio K.A.O.S. Byl to příběh ochrnutého osamělého chlapce, génia, který komunikuje se strategickými počítačovými systémy a jenž vyvolá předstíraný jaderný útok. Pink Floyd však Waterse „porazili“ vcelku průměrnou písničkovou deskou a velkolepým turné, které trvalo dva roky. Waters jim v roce 1990 kontroval obrovským koncertem v Berlíně, na kterém 350 000 lidí slavilo pád zdi. Pro tu příležitost snad neexistovalo vhodnější představení než The Wall s hostující Sinéad O´Connorovou či Van Morrisonem, jež v televizi sledovalo sto milionů lidí.
Po velikášském vzepětí následovala komornější práce a zpomalení tempa. V devadesátých letech Waters vydal jediné sólové album Amused To Death, považované za jeho nejlepší postfloydovský projekt. Pranýřoval v něm média, která učinila z informační povinnosti povrchní zábavu. Divákem pak mohla být i opice, jakýsi hlavní hrdina Watersova alba, natočeného s hostující kytarou Jeffa Becka.
Na turné In The Flesh, které vlastně trvá s přestávkami dodnes, probuzený Waters vyrazil až v roce 1999. Při tom složil spoustu nových rockových skladeb. A hodlá dokončit muziku pro klasickou operu Ca Ira o velké francouzské revoluci, nad níž spolu s Francouzem Etiennem Rode Gilem přemýšlel od konce osmdesátých let. Pokud paličatý Waters dotáhne operní dílo do konce, stane se poprvé divákem vlastního projektu. Jedině tak lze asi vystoupit ze stínu Pink Floyd, kteří zatím mlčí. Jiné písně než hity typu Another Brick In The Wall, Part 2, si od Waterse posluchači zatím nevytleskávají.
 Roger Waters. |
 Roger Waters. |
 Roger Waters. |
 Roger Waters. |
 Roger Waters. |
