Norský orchestr zazářil na Pražském jaru

Pražské jaro sice končí až v pondělí, ale jeho program bezesporu vyvrcholil sobotním vystoupením Oslo Philharmonic Orchestra, řízeného světově proslulým šéfdirigentem lotyšského původu Marissem Jansonsem. Publikum ve Smetanově síni aplaudovalo vestoje právem: takhle zahrát Jeana Sibelia jsme snad v Praze ještě neslyšeli - a to přesto, že některá jeho díla byla v končící sezoně součástí severského cyklu České filharmonie.

Hudba tohoto zakladatele finské národní hudby může v pondělí sama o sobě připadat méně sdělná a příliš zatěžkaná patriotickým poselstvím souvisícím se společensko-politickou situací jeho vlasti začátkem dvacátého století. Symfonie č. 2 se však v podání Norů jako by zcela odpoutala od původního poslání a promlouvala nadčasovou poetikou, proměnlivostí výrazu a dramatickým tahem.

Ve všech nástrojových skupinách mimořádně zkultivovaný, vytříbený orchestr s hladkým měkkým zvukem se poslouchal bez dechu. A sledovat tvárného Jansonse je také zážitek: je to jeden z těch mágů, kteří nejenže silou osobnosti dokážou ovládnout hudebníky i publikum, ale současně jdou hudbě doslova pod kůži. Gejzír téměř vizuálních barev Jansons rozpoutal v Symfonii č. 3 francouzského autora z okruhu impresionistů Alberta Roussela a křehké průzračnosti dosáhl v suitě z baletu Dafnis a Chloe od Maurice Ravela.

Byla to zkrátka ukázka naprostého souznění, jaké může vzejít pouze z mnohaleté soustavné práce dirigenta s orchestrem. Pro naše tělesa dozajista inspirativní zkušenost.

Dirigent Mariss Jansons.