Jak se vám hraje s hokejovými profíky? WOO-DOO!
Mužstvo HC Stars vymyslel Pavel Richter společně s mým kolegou z muzikálu Jesus Christ Superstar Honzou Fialou. Pavel oslovil bývalé špičkové hokejisty například J. Pouzara,J. Hrdinu,J. Králíka. Doplňují je zpěváci a muzikanti Ota Balage, Bohouš Josef, já nebo Pavol Habera. Je to legrace a ještě si zahrajeme hokej. Nedávno jsme byli v Boleslavi. Den před zápasem jsem dost tvrdě pracoval. Spal jsem čtyři hodiny a přesto jsem tam jel. Věděl jsem, že se odreaguju. Je to příjemná únava.
Chodí na vás lidi?
Máme plné stadiony! Hrajeme tvrdě, ale nechodíme do těla. A pak děláme fórky pro lidi. Třeba dva hráči jedou na trestné střílení, nahrávají si a jeden vytáhne brankaře blafákem z brány, zatímco druhý vysype z rukávu puk a dá gól. Akci pak zopakujeme zpomaleně. Nebo si dáme do brány plexisklo. Protihráči se diví, že dávali góla, ale puk jim vylétl ven. Vyloženě se hokejem bavíme.
Vy se bavíte i fotbalem...
Třetí sezónu hraju za rockový fotbalový tým První FC Spark. Máme motto: Čelní srážka rockerů se světem sportu. Jsou to jen máničky jako Kabáti a kluci z Arakainu. Před zápasem máme cigára v rukách, postáváme u hřiště v trenýrkách a koukáme na soupeře, jak se rozcvičuje. Říkáme si: ti jsou nadupaní. Pak típneme a jdeme hrát. Vždycky je převálcujeme. I to je legrace. Když zakopnu o míč nebo špatně přihraju, nikdo na mě nehuláká jako v Amfoře. Všichni mají legraci z toho, že jsem ještě směšnější než oni. Od malička sportuju. Nedovedu si představit, že bych někde zvedal činky a doháněl fyzičku. Tohle mě udržuje v kondici.
I hraní v muzikálech se asi podobá sportovním výkonům. Jak se teď s odstupem času díváte na svoji roli v muzikálu Jesus Christ Superstar?
Kamil Střihavka
1
Woo-Doo!
2
Konečně doma
3
Dárek
4
Chci vítr hnát
5
Tři minuty slávy
6
Nejsi tvář, co znám
7
Kpt. Flint
8
Možná jsme takhle umřeli
9
Fabrika
10
Tvý rty
11
Když se snáší déšť
Byla to asi nejkrásnější práce, kterou jsem dělal. Čtyři roky jsem zpíval v muzikálu, který měl 1400 repríz. Odehrál jsem jich bezmála 1000. Přitom jsem vystupoval se skupinou BSP a No Guitars! Společně se Zdenkem Mazačem jsme složili, zaranžovali a vyprodukovali dvě alba pod hlavičkou No Guitars!. Za ty čtyři roky jsem ze sebe vydal moc energie. Ale byl jsem rozjetý. Když jsem skončil s Ježíšem, nedokázal jsem si představit pracovní vakuum. Bez rozmyslu a s vidinou dobře vydělaných peněz jsem skočil do muzikálu Rusalka. Odehrál jsem dvacet představení a po necelých dvou měsících jsem odtud vypadl.
Proč?
Nebudu shazovat práci jiných lidí. Ale i já jsem zjistil, že některé věci se nedají dělat jen pro peníze. V té době kulminoval můj problém s alkoholem, měl jsem potíže v osobním životě. Když jsem vystoupil z Rusalky, tak jsem to utnul. Rok jsem nic nedělal, odmítal jsem další nabídky. Poslední tři roky abstinuju a koukám se na svět trochu jinak. Asi začínám v sedmatřiceti dospívat.
V čem se váš pohled změnil?
V prioritách. Najednou jakoby se mi rozsvítilo. Díky Ježíšovi se mé jméno zkomercionalizovalo. Objevil mě širší okruh lidí. V té době jsem byl všude. Zjistil jsem, že to nechci. Pokud někdo vysloví jméno Střihavka, přál jsem si, aby řekl: Toho zpěváka znám, mám doma jeho desky. Neměl by říct: toho znám z televize. Víte, spoustu věcí jsem si vyjasnil. Chtěl jsem se věnovat vlastní muzice. Mám v hlavě spoustu projektů. Ale zrovna když jsem uvažoval o sólovém albu, zjistil jsem, že moje finanční situace není nejlepší. Tak jsem vzal nabídku na vystupování v muzikálu Johanka z Arku.
Takže jste znovu vjel do starých kolejí?
Ne. Bral jsem to jako přechodné období. V Johance nemám tak velký prostor jako v Ježíšovi, chodím si tam vyloženě odpočinout. Podobně jako na hokej. Nakonec jsem byl mile překvapený. Pookřál jsem. V divadle je velká společná šatna. Cítíte ten chlapský odér z ponožek a potu, asi jako v šatně s hokejisty. Člověk něco řekne a z dvaceti stran se mu vrátí ironické hlášky. Tohle miluju. I když mám k muzikálům spoustu výhrad, Johanka splňuje mé divácké nároky. Johanka patří mezi deset procent předtavení, která se dají v Česku strávit. Zbytek je něco jako další sobotní estráda.
Estráda?
Jistě. Komerční média nám servírují povrchní věci pod obrovským tlakem. Vladimír Želený zvítězil. Za osm let se mu podařilo ovlivnit vkus národa. Na premiéře jistého nového muzikálu lidi nemluvili o emocích, jestli pocítili smích, pláč nebo jim naskočila husí kůže. Lidi zajímalo, kolik takzvaných osobností viděli. Bavili se o někom, kdo třeba uvádí na Nově pořad o počasí. Říkali: ten docela dobře zpívá.
A co jste si z toho vyvodil?
Nechci jenom nadávat. Buďto úplně z této branže vyskočím, nebo půjdu proti proudu estrád a muzikálů. Víc jak pět let nosím v hlavě námět na rockovou operu. Když jsem dostal nabídku od divadla Ta Fantastika, které mi chtělo udělat představení, měl jsem pro ně jiný návrh: Excalibur. Dohodli jsme se.
S jakou výzbrojí půjdete proti estrádám?
Námět oživuje věci, které nepovažuji za fráze. Čest, pravdu, lásku, rytířskost. Navíc Excalibur mě vrací do dětských let. Láká mě mystický svět čaroděje Merlina, kterého chceme stylizovat jako kabaretiéra, shazujícího patos. Přitahuje mě magický meč, vetknutý do skály, trojúhelník vztahů mezi Ginevrou, Lancelotem a Artušem. Od začátku jsem věděl, že oslovím Michala Pavlíčka, který umí skládat také scénickou, filmovou nebo vážnou hudbu. Karel Steigerwald napsal scénář, je to na dobré cestě. Chceme se vrátit ke strohosti a střídmosti scény. O to víc vystoupí muzika a sdělení. Možná bychom Excalibur uvedli jako koncert. Stále se o tom bavíme.
Jaké máte obsazení?
Nechci známé tváře z TV Nova, ale skutečné osobnosti. A to je trochu problém. Oslovení lidé namítali: ty jsi se zbláznil. S muzikálem nechci mít nic společného. Vysvětluju jim náš záměr. Uvidíme. Někteří nezvaní škrábou sami na dveře, ale mají smůlu. Pokud nedáme dohromady kvalitní obsazení, Excalibur nebude. Ale to není jen o muzikálu. Poměry v českém šoubyznysu došly do absurdity. Už to není ani směšné. Víte, já nechci nikomu vykládat, jak mám velkou koupelnu a být na tři minuty v televizi. Nedávno jsem čekal na ženu u kadeřníka. Prohlížel jsem si bulvární časopis, plný fotek s popisky. Byly to tak zvané osobnosti, celebrity a hvězdy. Většinu z nich jsem neznal. Jsem Marťan nebo žiju mimo realitu? Pak mi došlo, že je to umělý svět osobností a hvězd. Kde zůstal kumšt, který je přece hlavním důvodem pro to, abych si koupil desku nebo šel na koncert?
Vy tedy chcete zůstat u desek.
Teď mám hotovou desku Woo-Doo! Nechtěl jsem, aby zněla jako předchozí projekty Motorband, BSP nebo No Guitars. Radil jsem se s Michalem Pavlíčkem. Nepřál jsem si, aby mi skládal písničky, ani já jsem nechtěl nic komponovat. Měl jsem představu, že udělám něco nadupaného, moderního. Líbí se mi David Bowie. Vždycky když vydá album, je to událost. Otevírá dveře někam, kde jste s ním ještě nebyli.Začali jsme se o tom s Pavlíčkem bavit a já jsem pochopil, že si sám něco nalhávám. Nejsem progresivní, ale konzervativní. Jsem odkojený rockovou scénou. Já ty kořeny nemůžu opustit a vtělit se třeba do role zpěváka taneční hudby. To by mi asi nikdo nevěřil. Nakonec jsme oslovili kamerády z branže, ať pro mě zkusí něco napsat. Z toho, co jsme dostali, nás nic nezaujalo. Pak přišel impuls od Pavla Karlíka a Milana Cimfeho. To jsou majitelé studia Sono, zkušení zvukaři a producenti. Nabídli mi dobré písničky. A tak jsme začali dělat písničkovou desku, na kterou přispěl i Michal Pavlíček.
Takže jste vlastně skončil u starého modelu?
Ne. Přístup k písním byl jiný. Vybíral jsem si skladby, které mě zasáhly svojí náladou. Své typické expresivní polohy jsem potlačil. To se pak stalo producentským záměrem. Zpíval jsem i v polohách, v nichž jsem si dosud nebyl tak jistý. To bylo zajímavé. Michal Pavlíček pro mě napsal moderní věc, Cimfe s Karlíkem dělali klasičtější písničky. Tři čtvrtě roku jsme desku točili, rok jsem věnoval přípravě textů. Chtěl jsem, aby deska byla vyzrálá. V jedné recenzi na No Guitars! autor psal, že by od zpěváka, který je na scéně patnáct roků, čekal něco osobitějšího. I když nejsem autorem textů, snažil jsem se dostat na desku pocity a nálady, které se ve mně odehrávají.
Jsou to nálady, které se pohynují od písně Kapitán Flint k songu Fabrika?
Asi tak. Píseň kapitán Flint je odpočinková věc, zatímco Fabrika je moje generační zpověď. O tom, jak život člověka "v produktivním věku" šrotuje. Co mám sakra udělat, abych to změnil? Mám proplout vodopádem nebo jet na divokém býkovi? A nestydím se zpívat o lásce, vždyť patří k životu. Nehledal jsem žádnou cílovou skupinu posluchačů. Producenty jsem přesvědčoval, že deska se dělá kvůli mně a pro mě. Pokud se zalíbí i lidem, bude jedině dobře.
Počkejte, přece je zde firma, s níž máte smlouvu a která bude chtít nějaké výsledky.
Jistě. Já bych lhal, kdybych tvrdil, že nechci prodat milion desek. Představa, že milion lidí má doma moji hudbu, by byla skvělá. Ale není to pro mě nejdůležitější. Jsem rád, že v deskách za sebou nechávám něco jako pomníčky. Nestydím se za ně. Pro mě je důležitý můj pocit. Říkám to upřímně.
 Kamil Střihavka- kapitán Le Hire ještě předtím, co na scéně poznal Johanku |
 Ota Baláž, Steven Tyler a Kamil Střihavka |
 Obal alba Kamila Střihavky: Woo-Doo!. |
