Původně prý měla váš nový film uvést jen televize. Je to tak?
Ano, začali jsme film připravovat jako televizní, ale na základě scénáře a denních prací se producent Daniel Závorka z Vision Production a distributoři z Warner Bros. rozhodli, že v září film půjde do kin. Ve Francii by mě to nepřekvapilo, tam se na komorní snímky o podivných láskách do kina běžně chodí, ale tady je to stále ještě výjimkou.
Vracíte se do minulosti jako v předchozích Obětech a vrazích?
Musím tě svést je film ze současnosti, hodně se zde jezdí v autech, telefonuje a leží v posteli. Ne, vážně: kdysi jsem si přečetla ve francouzských novinách soudničku o případu, kdy muž přemluvil svého nejlepšího přítele, aby svedl jeho manželku, která se s ním nechtěla rozvést. Nevěru si natočil na kameru, avšak oběť spiknutí si natáčení všimla, manžela poslala před soud a on skončil ve vězení za omezování osobní svobody. Mně se to zdálo tak zvláštní, že jsem o tom motivu začala přemýšlet a pak psát příběh, kde se dokonalý plán zvrtne. Původně se scénář jmenoval Utajené známosti, pak Musím tě mít a nakonec Musím tě svést. Ve srovnání s prvotinou Oběti a vrazi, náročnou na přípravu i natáčení, tohle šlo rychle a příjemně. Zažívala jsem zdravou lehkomyslnost, ne už tu tíhu, že musím omráčit svět.
A myslíte, že jste omráčila svět svým prvním filmem?
To víte, že ne. Ale alespoň Oběti a vrazi trochu cestovali. Byla jsem mimo jiné v Jižní Koreji, kde se mi moc líbilo, jak titulky běžely po straně seshora dolů, nebo na festivalu v Moskvě, kde zase stoupla moje hrdost na festival karlovarský. Neboť Karlovy Vary mají plně profesionální organizaci, výtečné filmy a hlavně diváky, kdežto v Moskvě jsou festivalová kina roztroušená po celém městě, v každém sedí jen pár lidí a ještě při promítání pořád telefonují. A to nejenom při mém filmu, ale například i při snímku s Jackem Nicholsonem. Festival tam nemá onu veselost, lehkost ani profesní odezvu jako Vary. Ostatně z francouzských deníků nebyl v Moskvě, kde byli Oběti a vrazi v hlavní soutěži, vůbec nikdo, a ve Francii se o mém filmu psalo právě díky Varům, ač tam se hrál jen v nesoutěžní přehlídce českých děl.
Nejste pro Francouze zajímavá jako česká filmařka žijící s nimi?
Myslím, že Francouze nyní východoevropské filmy nezajímají, móda přeje asijské kinematografii. V Paříži měl plakáty na každém rohu jen Kolja. Knoflíkáři a Návrat idiota už dostali podmínky skromnější a jiné české snímky jsem v Paříži ani nezahlédla. Je strašně těžké tam prorazit s jakýmkoli filmem. Jen francouzských premiér bývá minimálně sto šedesát ročně, to znamená týdně tři francouzské novinky, a kromě toho vždy tak deset premiér filmů amerických, asijských i jiných. Francouzi jsou filmy zahlceni.
Ale chodí na ně a milují je. Z míst, kde se točila Amélie z Montmartru, se prý dokonce stalo poutní místo...
Ano, jenže dnes už spíše pro cizince, informace tam chrlí na turisty z tlampačů v angličtině. Mimochodem, já to všeobecné nadšení pro Amélii nesdílím, na můj vkus je příliš líbivá.
A francouzský film obecně? Jak to, že se mu tak daří?
Film je ve Francii podporován státem, který jej považuje za důležitou součást kulturní identity. Každá televize musí odvádět jisté procento ze svého příjmu fondu kinematografie, každý region přispívá na natáčení na svém území. Ale navíc ve Francii je film součástí živé každodenní kultury. Týden co týden věnuje každý deník premiérám tři tiskové strany; kdo novinku nevidí, je ve společnosti málem nemožný. V Česku se přece jen často čeká, až film uvede televize, a hodně se půjčují videokazety. Naopak ve Francii je zvykem, že se na filmy nejen víc chodí, ale taky o nich hodně mluví, a především tam do kin míří mnohem větší podíl starších diváků, tedy zdaleka ne pouze teenageři, kteří v Česku tuším tvoří osmdesát procent publika.
Využívá už francouzský film metody amerického hvězdného systému, posílá třeba herce na propagační cesty s filmem během kampaně?
Už to také zkoušejí, není výjimkou, že objedou dvě stě padesát měst a vesnic. Střihala jsem třeba snímek Jedna vlaštovka jaro udělá, šestý nejúspěšnější film loňského roku, a jeho hvězdný aktér Michel Serrault ve svých osmdesáti vyrážel na turné...
Zato Karel Roden, hvězda Obětí a vrahů, se určitě vzpouzel - je přece pověstný tím, že zrovna publicitu opravdu nemusí...
Ale taky jezdil, i když publikum bylo asi zklamáno, že jsem spíš mluvila já, a ne proto, že bych Karla nechtěla pustit ke slovu.
Pokládáte se za feministku?
Necítím se být feministkou v tom bojovném slova smyslu, i když si myslím, že česká společnost je v porovnání s francouzskou hodně pozadu. Už jen tím samozřejmým vztahem k ženám a jejich práci je Francie dál, tam by se nikdo nepozastavoval nad tím, že žena točí filmy, a právě proto, že je žena, by se jí neptal, zda je feministkou. Ale i v Česku se doby změnily, od mých studií na FAMU, kdy holka u filmu mohla dělat nanejvýš produkci, nebo od prvního dokumentu, který jsem dělala pro televizi a kdy jsem z určité části štábu cítila, že mě berou jako lehce méněcennou.
 Andrea Sedláčková, Jan Króner a Ivana Chýlková |
 Režisérka Andrea Sedláčková a Jan Króner |
 Ivana Chýlková a Andrea Sedláčková |
 Andrea Sedláčková, Ivana Chýlková a Jan Króner |
 Fotografie z filmu Musím tě svést. |
