Ač módní tón zpravidla diktuje Nova, maličko selhal Vladimír Železný. Zahájil sice sobotní Volejte řediteli zásadní zprávou, že Zaza, novácký pohrobek Růžového pantera, slaví narozeniny a že "v demokracii má i kreslený zajíc právo říci svůj názor". Ale překvapivě opomněl divákům svěřit, že na internetu najdou Zazu též na elektronické pohlednici, kterou mohou zaslat dojatým babičkám a dědečkům s přáním veselé pomlázky.
Měl toho zkrátka moc: musel stihnout sebechválu za dobročinné akce, reklamu na soutěžní hru Vabank, která se nakonec rušit nebude, protože Nova přece myslí na mládež, takže naopak chystá speciální vydání Vabanku s hvězdami. Dále upozornil na konkurzy do jiné soutěže Rozjezdy pro hvězdy, též včetně účinkujících tvářiček a peněžních cen, pošimral i erotickým Peříčkem - rychle, ještě to stihneme, než změní moderátorku - a ohlásil volbu nové Miss. Díky řediteli už všechno víme; tak proč se na to máme ještě dívat? Jenže totéž by se dalo říci o seriálu České televize O ztracené lásce, který na závěr každého dílu přidá coby lákadlo na příští týden sáhodlouhý sestřih dějů budoucích. Taky už víme hodně předem a díváme se stejně, možná proto, že televizím ze zásady nevěříme ani jejich vlastní reklamní sliby.
Jestliže Železný vynechal pozvánku na sobotní Zlatou mříž, kde nejistě trylkovaly hvězdičky pořadů o počasí, takzvané Rosničky, pomohli jim jiní. Vždyť scénář jako by pro ně psaly hlasatelky České televize, jejichž slovník Rosničky silně připomínaly svými perlivými obraty "nu což". A Prima ve svém propagačním magazínu představila pro změnu opět Rosničky, kterak vynášejí Zimu, načež do velikonoční rodiny kuřat a zajíců přispěla vlastním vynálezem - kozlíkem z Receptáře. Máme mu prý poslat básničku. Nebo Zazu na pohlednici?
Kdo čeká, že alespoň televize veřejné služby bude sloužit divákům, nikoli sobě, zaspal dobu. Ve středu v hlavním večerním čase na ČT 2 předvedla vrchol vnitropodnikové reklamy, pořad Jak se dělá olympiáda. Pochválila se i politovala, vypovídala z té pracovní námahy a obětavosti, kterou by tupější koncesionář mohl mylně považovat za samozřejmost, již si přece platí. Hrdě předvedla, kolik tlačítek ve studiu k přenosům potřebovala, jak mocně se tu telefonovalo a kterak se hrdinům očka klížila. Jako by snad jiní novináři na olympiádě nebyli a nepracovali, ba co víc: jako by se celý zbytek světa poflakoval, lékaři neoperovali, požárníci nehasili, pekaři zavřeli krám. Jiné podniky rozdávají prémie v tichosti, jen ČT, středobod světa, si zvykla točit sama o sobě.
Bylo by to k smíchu, kdyby slohové cvičení na téma popis práce nekradlo čas a místo věcem podstatnějším. Třeba britský dokument o Kosovu, Údolí, se hrál v pátek po desáté večer na ČT 2. Řekne se, že kvůli děsivým záběrům mrtvol nemohl být vysílán dřív; ale podobné scény - když rodiče dopustí - vidí děti i ve zprávách. Film prostý soudů a komentářů, postavený jen na výpovědích a emocích, patřil k nejsilnějším svědectvím svého druhu. Absolutní nesmiřitelnost tu trčela jako hořký výsměch civilizaci, která si tak zakládá na "férových" debatách u kulatých stolů, končících gentlemanským smířením. Jenže v Údolí už nebylo komu podat ruku.
25. března 2002 10:16
