Jak hodnotíte filmový příběh z hlediska umělce, který již dlouho působí v zahraničí? Bude srozumitelný třeba i pro německého diváka a myslíte, že by film Zatracení mohl oslovit oslovit německé publikum?
„Proč ne? Já myslím, ze dneska už máme k sobě mnohem bliž, než dříve. Navíc problém drog, touha po rychlém zbohatnutí a vůbec lidí, kteří žijí na úkor druhých, neznají hranice mezi státy.“
Jste matka tří dospívajících dcer. Jak jste vy sama vypořádala s problémem nebezpečí drog při jejich výchově. Jakým způsobem jste se je snažila chránit?
“Nedělejte mě tak starou! Jedna dospívající dcera, ty dvě jsou ještě pořád maminčiny holčičky. S tímto problémem jsem se nevypořádala, o tom mluvíme všechny naprosto otevřeně, a tak doufám, ze jsou holky natolik připravený, že s tím nebudou chtít mít celý život nic společnýho. Ale víc než důvěru jim nemůžu dát.”
Film je příběh o jistém druhu naivity. Hlavní hrdina v touze po dobrodružství a bohatství prostě naletí a dostává tvrdý trest. Myslíte, že tak vysoké tresty jako v jihovýchodní Asii jsou správné, nebo má člověk právo na druhou šanci?
„Já jsem optimistka a myslím, ze má v tak mladém věku právo na svůj život, na druhou šanci. V každým případe na „lidská práva“, jak si odpykat svůj trest! Ale co kdyby zrovna on vnutil mým dětem drogy!?!“
Film původně vycházel ze skutečného příběhu jednoho českého člověka. Zaznamenali jste v Německu také nějaké podobné případy?
„Zrovna v létě byly noviny plné osudu mladé dívky, která to samé prožila. Jenom ne v Thajsku, nýbrž v Turecku. A místní věznice, jak asi víte i z českých novin, taky stojí za to.“
Jak se vám spolupracovalo s mladými herci Janem Plouharem a Isabelou Bencovou, pro něž to byla první zkušenost na filmovém plátně?
„Fajn. Byli naprosto samostatní v projevu, sebevědomí a profesionální v celém tom velmi chaotickém průběhu natáčení.
Sama jste režisérka a stále střídáte či spojujete své dvě profese. Nemáte chuť u filmů, kde působíte jenom jako herečka, do toho kolegům mluvit?
„Každý režisér by měl mít vlastní představu o svém filmu. Tak co já bych mu do toho mluvila. Navíc jsem měla já dost svý vlastní práce, jako herečka. A k tomu, aby se mi vedlo, potřebuju režiséra, kameramana, zvukaře, maskera, atd. To je právě to úžasný na filmu – jedná se o dílo celého týmu a ne jenom jedince.
Jaké zážitky jste si odnesla z natáčení v Thajsku? Byla to vaše první návštěva v této zemi?
„Moje první, ale určitě ne poslední. Ta země je nádherná, zajímavá a navíc tam strašně dobře vaří!
V posledních letech jste se několikrát objevila v českých filmech. Máte nějakou další nabídku na spolupráci?
„Ne. Bohužel nemám. Ale domů se vracím moc ráda.
Na čem vy sama v současné době pracujete, máte nějaký vlastní filmový projekt?
„Nyní připravujeme film v naší vlastní produkci, kde bych měla stát zase před kamerou. (Ale do kterého můžu mluvit, připravovat, vymýšlet a snít.) Nacházíme se ve fázi financování, tak asi víte, jak nám je. I tento problém nezná mezistátní hranice a je v Německu podobný jako v Čechách.“
