Právě o to běží: kdo se mine se základním teologickým nasvícením Durychova díla, míjí se téměř se vším! Protože v prvé řadě jde - v Boží duze podobně jako v Bloudění - o žehnající a uzdravující „multilaterální" boží odpuštění. To se v Durychově pozdní próze naplňuje na dvou lidech, starém muži a mladé ženě, jež svedla na jedno místo náhoda. Obě postavy nelze vidět jinak než ze zorného úhlu věčnosti. Nejde však o spinozovsky neosobní věčnost nebo o výhrůžku coby záruku mravnosti: Bůh nedokáže odpustit, aniž nepožehnal. Oba zúčastnění a postižení mohou spolu počít dítě, jež je u Durycha symbolem nového života, ovšem teprve tehdy, až projdou základní metanoiou čili proměnou mysli - on ze dna lidského ztroskotání, ona ze dna lidského ponížení.
O žádnou „pouť do snu" - jak poeticky praví podtitul inscenace - pochopitelně nejde. Zredukujeme-li všechno na běžnou divadelní psychologii, máme na scéně pouze dva lidi povídající si o tom, co je postihlo a dosud trápí. Což je pochopitelně málo. A co je potom platné, když režisér vylepší scénu jakousi „mrtvou třídou", nebo když v podstatě týmiž prostředky, jakými se dosud - vesměs inflačně a kýčovitě - zpodobovalo židovské válečné utrpení, vyjádří tentokrát utrpení sudetoněmecké...
Nepochopení Durychova urozeného a živého textu a patrně i nedůvěra k němu má za následek zbytečné doslovování: nejen pobíháním příslušníků „rabovacích gard", hlasy prezidenta Beneše a Klementa Gottwalda, ale třeba i ve scéně s nepohřbenou rakví, v níž představitel „muže" Pavel Zatloukal drásavě deklamuje jako v nějakém klímovském groteskním krváku. A úplně povrchní a zavádějící jsou evokace starých „gemüttlich" časů kavárenskými melodiemi - to je jako křížit Hašlera s Beethovenem.
Bylo by nespravedlivé v roztrpčení nad inscenačním nezdarem přehlédnout jedinou světlou výjimku - tou je představitelka „ženy" Kateřina Holánová. Nejenže typově odpovídá své postavě, ale ona jediná se patrně díky své herecké intuici dokáže v hradecké inscenaci proměnit ze zdivočelé bytosti, jež se v úvodu přeštěkává se psy; v osobu, která ví, co říká a ke komu se modlí.
Klicperovo divadlo Hradec Králové - Jaroslav Durych: Boží duha. |
Fotografie z inscenace Boží duha v Hradci Králové. |