Připravit vše do puntíku a předejít tak možným konfliktům, o to se v průběhu zkoušek snaží dokonale secvičený mezinárodní tým, který se točí kolem režiséra a okamžitě plní každé jeho přání. "Museli jsme si uvědomit, že Robert Wilson, to vlastně není jméno jednoho člověka, nýbrž celého štábu, který jezdí společně s ním," konstatuje zástupce šéfa opery Zdeněk Harvánek.
Autorská ochrana všeho
O neústupnosti světové hvězdy se v minulosti přesvědčily některé slavné scény, nicméně v Praze to šlo docela hladce. Wilson měl vlastní kancelář s osobním asistentem, jeho hlavním požadavkem však byla speciální velká místnost, kde by mohl zkoušet. "Napřed jsme uvažovali o externím prostoru, ale potom jsme využili toho, že soubory činohry a baletu byly momentálně na zájezdu, a panu Wilsonovi jsme vyhradili velkou zkušebnu," popisuje přípravy Harvánek. Skutečnost, že první scéna pracuje ve stísněných podmínkách jako třísouborové divadlo, prý Wilsona překvapila. "Divil se, že takto vůbec dokážeme fungovat, ale zároveň to ocenil," dodává Harvánek.
Zkušebnu americký režisér proměnil v malé divadlo včetně kompletního osvětlovacího parku. Tam také uspořádal konkurz na figuranty. Uchazečům prý dával velmi těžké pohybové úkoly a z padesátky lidí si vybral třetinu. Ke zvláštním rysům Wilsonovy umělecké činnosti patří i autorská ochrana všech jeho poznámek, náčrtů i výroků a povinnost poskytovat mu veškeré tištěné materiály o jeho osobě. "Všechno je zakotveno ve smlouvě," potvrzuje Harvánek.
Jeden odjel, druhý přijel
Ovšem když Robert Wilson nezkouší, je to překvapivě jiný člověk. "Zatímco ve zkušebně se projevuje jako nekompromisní osobnost, která vyžaduje tvrdou disciplínu, v běžném životě je velmi přátelský," líčí své dojmy Harvánek, který měl příležitost jej poznat z jiné stránky. Národní divadlo nabídlo celému štábu jednodenní výlet do Luhačovic, kde se odehrává děj opery Osud. Jižní Morava prý na zahraniční hosty zapůsobila. Po cestě, nedaleko Uherského Hradiště, se Wilson i se svým štábem náhodou ocitl mezi krojovanými vesničany, kteří slavili hody. Moraváci vzali všechny mezi sebe, počastovali koláči a slivovicí. Uvolněný tým pak ochutnal i luhačovické léčivé prameny, nakoupil lázeňské oplatky a se zájmem si prohlédl město. "Všechno je zajímalo, byli nadšeni starými lázeňskými domy. Jejich estetickému cítění se příčil pouze dům, v němž bydlel Janáček a který byl restituentem dost necitlivě zrestaurován," vzpomíná Harvánek.
Po osmi dnech perné práce, která trvala od rána do noci, odjížděl Wilson z Prahy spokojený. Dokonce zanechal šéfovi opery Josefu Průdkovi pohlednici s věnováním a poděkováním za možnost režírovat Janáčka na první české scéně. Vrátí se zase v březnu 2002, kdy začne závěrečná fáze příprav, tentokrát už se sólisty.
Ovšem vedení opery si nevydechlo. Jen pár hodin po Wilsonově odjezdu přijela jiná hvězda divadelního nebe: David Pountney, který tu začíná zkoušet Smetanovu Čertovu stěnu. Rovněž tenhle Angličan je pověstný vysokými požadavky na umělce i techniku.
"Nároky špičkových tvůrců jsou přirozeně výjimečné a my to chápeme jako pozitivní tlak," konstatuje šéf opery Průdek. "Wilsonovo pojetí Janáčka chceme předat publiku jako ukázku určitého vývoje divadla, protože si myslíme, že diváci by měli tento styl vidět."
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
 Režisér Robert Wilson. |
