Letadla Laurie Andersonové létají časem

25. října 2001 10:41

Současné světové turné americké hudebnice a performerky Laurie připomíná dvojí: že vydala nové album a že po dvaceti letech od debutové desky Big Science neškodí připomenout si, co všechno za ta léta napsala a natočila. Andersonová se ve dvouhodinové rekapitulaci drží toho, co je na progresivnější scéně už vlastně běžné. Starší písničky oživuje v jiných verzích, čímž pootáčí jejich tváře, konfrontuje je se současným světem i zvukem, zkouší je zestručnit či přenést do jiné nálady.

Že dnes odehraje jinak svůj první nečekaný hit - singl O Superman, to by se dalo čekat. Andersonová si ovšem se zájmem pohrává i s položkami ze sotva vydané desky Life On A String. Symfonický orchestr nahrazuje jeho klouzavou nápodobou, jako by si zpívala s nespolehlivým gramofonem.

Bubeníka Joeyho Barona vystřídal Jim Black - jiná individualita z tavicího kotle postmoderní hudby, newyorského downtownu. Tihle lidé nehrají žánry, ale osobní hudbu, takže Blackovy bicí písničky dost proměňují: třeba prostřednictvím hry nehty a bříšky prstů na tabulku, spouštějící samplované zvuky z reálného světa i digitálního matrixu. Malá kapela všechno hraje naživo, nespouští žádné delší sekvence ze záznamu, s hudbou nekorespondují žádné promítané obrazy či akce, které Andersonová na scéně jindy rozehrává. Přesto kvartet působí jako akční technologický výsadek zvukových básníků, do jejichž světa se vejdou kostelní zvony, japonská loutna, dvojhlas jediné zpěvačky snímané dvěma mikrofony i praskání, lupance, švy, interference, pípání a vrnění elektronických čidel.

Laurie Anderson

Peter Scherer - elektronika
Skúli Sverrisson - baskytara
Jim Black - bicí

Berlín, Hochschule der Kunst, 18. října 2001

ROZHOVOR S LAURIÍ ANDERSONOVOU ČTĚTE ZDE.

Jazyk, jaký dnes naplno používá třeba Björk a v dietní porci třeba Depeche Mode, pomáhala Andersonová ustavit: když ho od té doby zdokonalili noví radikální umělci, bere si teď střídmou splátku nazpět. Tak jako kdysi v pražské Lucerně promluvila česky, v Berlíně přeložila do němčiny svědectví o pohádkovém páru Hänsel & Grätel (Jeníčkovi a Mařence), kteří stárnou po berlínských barech a hrají ve Fassbinderově filmu. Andersonová umí nezaměnitelně mást, jde-li o hranici mezi její autobiografií a příběhy, které předkládá: vlastně se nedá poznat, kdy si vymýšlí a kdy svou tvorbu komentuje. Mrazivě ovšem zazněl právě dávný "hit" O Superman natočený roku 1981: anonymní hlas z telefonního záznamníku tu varuje před blížícími se letadly.

Celý koncert věnovala Laurie Andersonová možnostem, které máme všichni ukryté v sobě: odvaze a odhodlání spřádat plány pro budoucnost ve světě neustálých proměn. Současnost New Yorku v průběhu večera umělkyně nazvala báječnou: zjitřenou, ve znamení pospolitosti a vznikání nových politických subjektů.

Drobná čtyřiapadesátiletá tvůrkyně podobně jako J. L. Borghes vymýšlí světy, principy, kapitoly dějin, paralelní biologické systémy. Mystifikuje o intimním životě emancipovaných pavouků stejně jako o historii Manhattanu - místa, kam podle ní od počátku přicházeli nepřizpůsobivci, kteří se nehodili nikam jinam. Je nadějné, že Amerika, mocný hybatel globalizovaného světa, skrze ně dnes nabízí ironický a poetický protijed.