Nevyloučí vás za to ze spisovatelského Pen Klubu?
To by se mi docela líbilo.
Kolegům nevadí, že jste od poezie zběhl k animovanému filmu?
Opravdu ne, spíše na mě hledí s úžasem a zbožnou úctou. A když dodám, že jsem podepsal smlouvu na padesát dílů, v děsu ode mě odstupují. Pravda je, že ani já jsem netušil, co to obnáší.
A co to obnáší? Jak jste daleko?
U jedenadvacátého dílu, na Aljašce. Vymyslel jsem si totiž, že klobouk jednou odnese tornádo a ta létací nátura už mu zůstane, takže je neřiditelný a Bob s Bobkem nevědí ani neovlivní, kam je klobouk příště zanese. Králíkům se sice stýská po domově, rádi by zpátky do Třeboně, ale já si tím ohromně uvolnil ruce. Už jsme putovali v sedmi dílech Českem, pak jsme projeli Afriku, Ameriku, z Aljašky se vydáme do zemí bývalého Sovětského svazu, do Číny... Nechal jsem si udělat stručné výtahy děje té původní série, abych některé činnosti králíků neopakoval, ale kazety s předchozími příběhy si nepouštím. To abych nepropadal beznaději - a abych pod jejich vlivem bezděčně něco neopsal. Zachoval jsem jen rituál vstávání a rozcvičky, to je už emblém seriálu.
Dostanou Bob a Bobek moderní výbavu pro třetí tisíciletí?
Jistě, ocitnou se v supermarketu, v televizní reklamě, v jedné epizodě mají dokonce mobil; na rozdíl ode mě. Z jejich pobytu v Americe jsem si dělal legraci, což se kupodivu zalíbilo jistému americkému producentovi a jedná se o prodeji "Bobků" do Států.
Co oblíbená poučka králíků "Práce šlechtí"? Ta už asi neletí?
Ne, v nové řadě nebude. I když jistý Angličan žijící pár let v Praze, který naše ukázky pro Ameriku překládá, umí ranní obřad králíků zpaměti, od věty, že se mu z vyhřátého pelíšku nechce, až po "práce šlechtí". Takhle ho prý přítelkyně učila vstávat.
Kolik lidí na nových králících pracuje?
Původně jsem je měl psát napůl s Petrem Skoumalem, který mě k projektu přivedl, ale pak se rozhodl, že zůstane jen u muziky. Čili píšu literární scénář, sejdu se s režisérem Ivo Hejcmanem, který Bobem a Bobkem doslova žije a do příběhů vnáší své "akční" nápady - já jsem spíše člověk slova. Vladimíru Jiránkovi, který schvaluje výtvarnou podobu, každý díl nastíníme, pak napíšu technický scénář, s režisérem ho znovu projdeme a ve zlínských ateliérech ho dostanou do rukou animátoři. Schůzky s Hejcmanem jsou originální: on totiž králíky nejen miluje, ale i předvádí, skáče při tom a křičí tak, že nás z hospod vyhazují. Scházíme se proto na ochozu před pražským Národním muzeem, tam si rozložíme papíry a on vždycky celý díl se všemi figurkami sám naživo přehraje.
To musí být příjemný život vstávat ráno do práce s vědomím, že si budete hrát s Bobem a Bobkem...
Já pracuju i na jiných věcech, takže králíky vždycky na čas "vymažu" z hlavy a vyhradím si na ně týden v měsíci. Ale je pravda, že lidé kolem animovaného filmu jsou vesměs pohodáři. Možná v téhle říši ještě zůstanu. Režisérka animovaných filmů Galina Miklínová, jejíž návrhy vybraly samy děti pro ilustraci mé knížky Pavouček Pája, uvažuje o adaptaci Pájových příběhů pro nový večerníček.
Máte vůbec čas i na poezii? Nebo čas tu nehraje roli?
Čas opravdu není rozhodující. Poezie a animovaný film jsou si podobné v tom, že je to otázka nápadu - stejně jako třeba klipy.
Takže básník a Bob s Bobkem jdou dobře dohromady?
Jistě. Animovaných příběhů se nikdo neštítí. A já mám hezký, slunný podzim života.
 Básník a překladatel Pavel Šrut. |
