A Spike se snad na žádném ze svých portrétů neusmívá. Na některých se mračí, z jiných na vás zírá s pozdviženým obočím a mírně rozšířeným chřípím, jako by říkal: "Tak co? Co je? A kdo ty vlastně jsi?" Na rozdíl od mnoha jiných amerických černochů tvářících se úplně stejně má však Spike Lee magickou schopnost přinutit snad každého, bez rozdílu rasy či barvy kůže, aby se nad tím, kdo vlastně je, skutečně zamyslel.
|
Spike Lee |
|
Vlastním jménem Shelton Jackson Lee. |
"Mám ohromné štěstí. Můžu totiž vyjadřovat názory černochů, kteří jinak nemají přístup k moci či ke sdělovacím prostředkům," nechal se Spike Lee slyšet v roce 1994 při rozhovoru pro časopis Newsweek. "No... a co k tomu používáte?" přál si vědět Newsweek. "Sdělovací prostředky." Při stejném interviewu na dotaz "Co soudíte o rodinných hodnotách?" odvětil: "Nemáte nějakou lepší otázku?" Přitom byl v té době už asi rok ženatý a brzo se mu měl narodit první potomek.
Spike Lee zkrátka novináře válcuje svými trefnými, přidrzlými odpověďmi. Zároveň si ale umí vážit lidí, kteří něco skutečně dovedou. Je například velkým obdivovatelem Miloše Formana.
Úspěch k němu nepřišel sám od sebe. Ostatně ani touha točit filmy. Odjakživa chtěl být profesionálním sportovcem, ale genetické spiknutí mu v tom prý zabránilo. Jako kluk chodil často do kina, ládoval se popcornem a pil coca-colu, ale přestože leckterý film viděl třeba šestkrát, nějak si pohyblivé obrázky na plátně nespojil s faktem, že takový film je třeba natočit.
Teprve když ho na Morehouse College v Atlantě přinutili vybrat si předmět studia, zvolil si hromadnou komunikaci. Odtud už byl jen krůček k filmu, který, jak Spike Lee zdůrazňuje, v sobě zahrnuje všechny druhy umění.
Když ho přijali na Newyorskou univerzitu - na základě ukázek jeho tvorby, které jim předvedl, nikoli testů, ty mu nikdy moc nešly -, strávil celé následující tři roky točením filmů. Buď točil své vlastní, anebo pomáhal spolužákům točit ty jejich. Jeho film Joe's Bed-Stuy Barbershop: We Cut Heads (Joeovo holičství v Bedford-Stuyvesant: Opižláváme hlavy) získal ocenění studentské akademie. S tím se Spikeovi podařilo sehnat agenta se zvučným jménem.
Agent mu řekl, že pro něj všechno zařídí, "ty si jen sedni k telefonu a čekej". A tak Spike Lee čekal a čekal a čekal na zazvonění telefonu, dokud mu jej telefonní společnost neodpojila. Pak si konečně uvědomil, že mu žádný agent nepomůže, že si musí pomoci sám.
Po jednom či dvou neúspěšných pokusech natočil film She's Gotta Have It (Ona to potřebuje), o dívce, která pozve všechny své milence, v počtu minimálně tří, na mejdan v Den díkůvzdání. Film stál 125 tisíc dolarů a vydělal osm a půl milionu. Spike Lee měl úspěch v kapse.
Není nakonec sám rasista?
Od té doby natočil už deset filmů s nejrůznějšími typy postav i prostředí, ale bez výjimky s tematikou života černochů v Americe. Přestože sám pochází z poměrně bohaté rodiny (jeho otec, William Lee, byl úspěšným muzikantem a skladatelem), nemá Spike Lee sebemenší potíže načichnout ghettem toho nejúděsnějšího druhu. To dokázal třeba ve filmu Do the Right Thing (Jednej správně), kde hraje poslíčka z pizzerie v nechvalně známé brooklynské čtvrti Bedford-Stuyvesant tak přesvědčivě, že mu zatleskali i místní "homeboyové".
Jeho filmy nejen obsahem, ale leckdy už názvem upozorňují na fenomény, o kterých nečernošští Američané nevědí často vůbec nic. Tak je tomu ve filmech s nepřeložitelnými jmény jako Clockers (o mladících, kteří "clockují" - tráví hodiny a hodiny na ulici prodáváním drog), Mo' Better Blues, v němž Denzel Washington hraje jazzového trumpetistu, či Jungle Fever (Horečka džungle), pojednávajícím o lásce na střetu kultur. Ostatně i název Leeovy produkční společnosti, 40 Acres and a Mule, má bělochům vyčítavě připomínat nikdy nesplněný slib z období války Severu proti Jihu, totiž že každá rodina osvobozených otroků dostane "čtyřicet akrů půdy, 50 dolarů a mulu".
Spike Lee ve svých filmech přibližuje černošskou kulturu bělochům, kteří o ní podle jeho soudu mají silně zkreslené představy. To se mu jistě daří. I když se už ozvaly hlasy z řad jiných národností, zejména židovské, ohrazující se proti nepravdivému a nepřátelskému zpodobnění své vlastní komunity. Že by filmař, tak silně toužící sdělovat světu pravdu, s jakousi "rasově politickou" vypočítavostí lhal?
Když kritickým zrakem sledujeme třeba tříhodinový filmový životopis černošského aktivisty Malcolma X, muže v jistých kruzích tak populárního, že je po něm v Harlemu pojmenovaná celá avenue, nezbývá než uznat, že by na tom mohlo něco být. Proč v něm Spike Lee zportrétoval mladého hrdinu spíš jako libového frajera se sklonem ke kriminalitě než jako pasáka a usvědčeného pachatele ozbrojených loupeží a přepadení, kterým podle historických pramenů skutečně byl? A proč se v jeho filmech vyskytuje tak málo sympatických a ne úplně pitomých bělochů?
Není Spike Lee nakonec tak trochu rasista?
Negr devadesátých let
Ať je to jak chce, vypadá to, že rád provokuje. To ostatně dokázal i tím, že vymyslel a ve veřejných médiích mnohokrát nahlas vyřkl úsloví jako "'90s nigger", negr devadesátých let. Jako černoch si podobné věci může dovolit, a dovoluje si je hojně a často. Proč ostatně neprovokovat? I když to on sám schytá z mnoha stran, alespoň bude víc lidí chodit do kina a problémy, které ve svých pracích vyzdvihuje, se budou častěji přetřásat na veřejnosti. To věcem rozhodně prospěje, poznamenává Spike Lee spokojeně.
A nadále se neusmívá. I to je totiž jeho životní program. Zatímco se až do poloviny šedesátých let museli všichni černoši v Americe úslužně culit a zůstat "cool" - chladní a nevzrušení - za všech okolností, aby je rasistická policie nezatkla a nezavřela je, až zčernají, "negr devadesátých let" si přes veškerou nepřízeň osudu vymohl tolik svobody, že nic podobného dělat nemusí. Tak proč by si zbytečně namáhal koutky?
 Americký režisér Spike Lee. |
 Americký režisér Spike Lee. |
 Americký režisér Spike Lee. |
 Americký režisér Spike Lee. |
 Americký režisér Spike Lee. |
