Myslíte si, že tenhle váš stav, ta zvláštní vazba, po premiéře Tmavomodrého světa pomine?
Doufám. Je fakt, že mezi natáčením a vstupem do kin uplynula příliš dlouhá doba, ten čas je už předržený. Ale když jsem pak dostal nabídku hrát v nějakém dalším filmu, měl jsem pocit zrady. Na jevišti nebo v dabingu to tak nevnímám, ale jakmile jsem se postavil znovu před kameru, cítil jsem zvláštní provinění.
Přece po vás nikdo nechtěl, abyste po Tmavomodrém světě už nic jiného netočil...
Ovšemže ne, to je jenom můj problém. Prostě jsem v tom filmu nějak víc namočený.
Proč v něm hraje i váš pes Barča?
Barča vlastně zastupuje jeden z motivů vlastenectví - potřebu někam patřit, mít za někoho zodpovědnost. Občas mám dojem, že jsem byl obsazen především jako psovod, kdybych neměl Barču, tu roli bych asi nedostal. Vlastně na svém psu parazituju.
Měla Bára hvězdné manýry?
Dost často. Měla svého zvěrolékaře, maséra, trenéra, kadeřníka a taky dubléra, aby se zbytečně neunavovala při věčných zkouškách a svíceních.
Tmavomodrý svět je na domácí poměry mimořádně nákladným filmem, má značné ambice. A vy v něm hrajete hlavní roli. Myslíte si, že díky jemu stoupne vaše herecká dráha k nějakému mezinárodnímu věhlasu, k hvězdným výšinám?
Tak to tedy vůbec ne. Když tu nedávno točil Bruce Willis, prostě řekl: "Pro dnešek končíme," a oni opravdu skončili. Protože neriskují, že se unaví a nebude ve stoprocentní kondici, protože budují ve svých hercích pocit, že všechno je tu kvůli nim. A já hluboce smekám před našimi herci, kteří leckdy musí přemáhat aroganci, neochotu, neprofesionalitu okolí, a přesto na koleně podávají výkony rovnocenné těm nejlepším americkým kolegům.
Tmavomodrý svět vypráví o skutečných hrdinech. V Česku nemá velké hrdinství tradici. Nemyslíte, že u nás zabírají spíše nenápadní antihrdinové?
Většina Čechů asi opravdu necítí potřebu se bít. Ale od legionářů z první světové války v Rusku přes letce za druhé války v Anglii až po bratry Mašíny tu hrdinové vždycky byli a budou. Většinu národa představují slušní lidé, ti, kteří jsou schopni si hierarchii hodnot poskládat, a pak jsou tu lidé nadaní darem jít za ty slušné umírat. Tak to bylo, je a bude. Třeba Tmavomodrý svět pomůže znovu vyvolat záchvěv hrdosti, jakousi ozvěnu pocitu, jako když naši vyhrají mistrovství světa v hokeji.
Jenže může nastat účinek přesně opačný, pokud je hrdinství příliš papírové, nelidsky dokonalé, vytesané z mramoru...
Toho se Honza Svěrák hrozně bál. Snažil se nebýt sentimentální, kdežto já osobně bych některé scény nechal možná vyznít o pár vteřin déle.
Ale letec Sláma, kterého hrajete, je opravdu hrdina bez bázně a hany.
Neřekl bych. Za jiných okolností by pan Sláma vychovával děti, platil složenky, zkrátka byl jedním z těch slušných, za něž jsou jiní ochotni jít na smrt. Jenže byl voják. Navíc výborný pilot. A byla to jeho práce. Nezapomeňte, že tuhle generaci válečných pilotů vychovávali důstojníci, kteří prošli první světovou válkou, byli výborní vojáci, a že tehdy se armáda obecně těšila veliké vážnosti. Lidé bývali hrdí, že mají ve městě posádku!
Vy sám jste na něco hrdý?
Skoro pořád. Třeba když se někdo usměje.
A na to, že jste Čech?
Samozřejmě. Například jsem hrdý na své kamarády.
Kamarádství má něco společného s vlastenectvím?
Jistě! Kvůli komu jde člověk bojovat? Přece kvůli kamarádům, své holce, rodičům. Loni ve Skotsku jsem řekl jedné Němce, ať se k nám přijede podívat, že Praha je historicky stejně naše jako jejich. A byl jsem pyšný, že jsem jí to dokázal říct a že jsem o tom opravdu přesvědčen. Vždyť my tu máme na co navazovat, jen kdybychom uměli kultivovat, pečovat, a zase kultivovat.
Nemáte čistě náhodou šlechtické předky?
Nevím o tom, ale tu potřebu mám. Rád bych to také dělal - získal něco zchátralého, zachránil to, zkultivoval a předal dál.
Nepřipadáte se v tomhle svém téměř svatém nadšení trochu osamocen?
To neřeším, ale lidé kolem mě se nad tím nepozastavují. Znám pána, co dvacet let žil v Německu, pak přijel zpátky, všechno, co venku vydělal, vrazil v severních Čechách do úplné ruiny, zvelebil ji - a všem umožňuje, aby se z toho těšili s ním. Mám pocit, že právě tohle je norma, všechno ostatní mi připadá nenormální.
Přemýšlejí podobně jako vy ještě jiní kolegové z profese?
Nevím. Nemluvíme o tom. Ale věřím, že ano.
Říkal jste, že do války se chodí za kamarády, rodiče, za slušné lidi. Jenže ve válce nebojujete jen za ty nejlepší, ale i za ty nejhorší, co se doma tiše smějí.
Jestli víte, proč tam jdete, ostatní věci neřešíte. Každý dělá jen to, na co má.
Tvrdíte, že do války byste šel, ale snesl byste mučení v komunistickém lágru, jaké zažívali naši letci z Anglie?
O tom jsem hrozně moc přemýšlel a kořím se jim. Vím, že nejhorší je strach před každou novou bolestí, z toho, že zase přijde. Samotnou bolest pak už neřešíš; jen řveš, nebo umřeš. Nemáš čas o bolesti přemýšlet, ten čas nastane až tehdy, kdy s mučením na chvíli přestanou, a onen okamžik čekání na další bití vypovídá o překonávaní bolesti a o hrdinství. Nevím, co bych dělal, kdyby nebylo zbytí... Koneckonců existují i jiné formy života.
Vy na ně opravdu věříte?
To není otázka víry, tak to prostě je.
Je pro vás důležité, jestli bude mít Tmavomodrý svět úspěch?
Strašně moc! Hlavně aby se líbil těm starým pánům. Přitom je možné, že by se mi smáli, co vykládám o hrdinství, proč o tom vlastně tolik mluvíme...
A co si pod úspěchem představujete? Nabitá kina, odborné ceny, pochvalné kritiky, dopisy ctitelek?
Vůbec ne. Úspěchem by bylo, kdyby si lidé uvědomili, že ti chlapi, o kterých vyprávíme, jsou ze stejné zemičky jako oni, že tady žili a někteří bohudíky ještě žijí. Že pro nás byli ochotni umírat, jsou jedni z nás, a my si nejsme schopni ani odpovědět navzájem na pozdrav. Krademe, lžeme a pereme se: dělejme to tedy alespoň tak, aby to ti pánové neviděli. Prostě úspěch by byl, kdyby díky našemu filmu byli lidé aspoň o ždibíček lepší.
Vás už nějaký film "polepšil"?
Jistě. Vždycky když vidím dobrý film a jsem konfrontován s něčím morálním a nadčasovým, vím, že budu lepší člověk. Tmavomodrému světu přeju úspěch i kvůli lidem, kteří na něm pracovali. Většinou to byli skvělí chlapi a profíci.
Pořád mluvíte o pánech, hrdinech, chlapech - je to vyloženě mužský film?
Bojím se, že je. Ženské si tam taky něco najdou, ale přál bych si, aby to nemusely nacházet jenom na těch mužských.
Prý si popláčeme. Vy taky v kině brečíte?
Já brečím pořád.
Jste šťastný?
Určitě. Aspoň tak padesát na padesát.
 Ruce a kapesník Ondřeje Vetchého. Hraje tvrdého chlapa, ale v kinech si rád popláče... |
 Ondřej Vetchý s cigaretou |
 Ondřej Vetchý: Jestli jsem šťastný? Tak na padesát procent. |
