ROKENROL A JÁ
V padesátých letech jsme neustále zjišťovali, čí rodiče nejsou doma: ladili jsme totiž zahraniční rozhlas a Elvise Presleyho. To byly blažené doby! Texty těch písní mi dokonale uvízly v paměti. Řekněte kteroukoli píseň od Dylana. Třeba Tambourine man. (Rushdie cituje pasáž z Dylanova songu). A já jsem si pak pokládal otázku: Čím to, že tyhle nekomplikované zvuky, které vydával řidič náklaďáku, tolik znamenaly pro kluka z Bombaje? Ten globální jev mě fascinoval natolik, že jsem hudební kultuře a jejím hvězdám věnoval knihu Zem pod jejíma nohama. Musel jsem si vymyslet i písňové texty - a najednou mi Bono z U2 zavolal, že na moje slova složili píseň. Dovedete si představit, co to bylo? U2 budou zpívat můj text! Šedesát řádků. To je snad lepší než vydat knihu! Patří mi jedna polovina jedné jejich písně, to budu mít na celý život vystaráno.
NĚKOLIK DOMOVŮ
Bombaj? To je pro mě domov. Neznamená to však, že je to místo, kde bych chtěl žít.
Londýn? Potřeboval jsem změnu, lidé tam jsou mnohem více rozptýleni než v Americe.
New York? Amerika je jedna věc, New York druhá. Ne, nemám strach, žiju tam docela normální život. Dneska je New York takovou disneylandovou verzí toho, co býval. Je krásně čistý: dalo by se tam jíst z chodníku. To město se mi líbí: je tam spousta přistěhovaleckých příběhů, všichni se tam potkávají, narážejí do sebe. Domov?
To záleží na tom, kolikátého je. Mám příliš mnoho kořenů. A mně se to líbí. Žádné z těch míst jsem neopustil, můj život se stěhuje mezi několika světy: stále odcházím a stále se vracím.
FANTAZIE
Vždy, když napíšu novou knihu, všichni si myslí, že je to autobiografie. Tvrzení, že jsem si to všechno vymyslel, je neuspokojuje. A přitom ty nejzajímavější příběhy nejsou vůbec pravdivé. Jedna z mých postav vidí do budoucnosti. No řekněte, znáte takového člověka? Já ne. A tak jsem si vymyslel někoho, kdo snad ani neexistuje. To patří k autorské práci - vytvářet postavy, které jsou vaší antitezí, které si myslí něco jiného než vy, které jednají a žijí jinak než vy. Dejte jim prostor. Nechť ožijí.
Mé knihy čtou na Západě zcela jinak, než je vnímají v Indii. Pro Západ jsou to mystická, mytologická vyprávění, která mají jen málo společného s realitou. V Indii se čtou jako učebnice. Jednou mě potkal indický historik a povídá: "Mohl jsem to napsat taky." Pro mě to byl kompliment: má kniha dokázala vyjádřit to, co Indové zažívají každý den.
JAK PÍŠU
Kdybych přestal psát, bylo by to, jako bych byl mrtvý. Já nemůžu přestat. Spisovatelé jsou často krvelační. Čím více se je snažíte umlčet, tím více křičí.
Vždycky jsem záviděl svému kolegovi Martinu Amisovi: své penzum si napíše dopoledne a zbytek dne má volno. Může se opíjet, dělat blbosti. To já neumím. Několikrát přepisuju, opravuju, měním. Vzniká několik verzí, v poslední etapě pracuju i patnáct hodin. Když píšu, nemůžu číst velké spisovatele - jsou velice infekční a všechno, co jste - jimi nakažen - napsal, musíte vyhodit.
Pokaždé vím, jak můj román skončí: jinak, než jsem to naplánoval. Přemýšlíte tři čtyři roky a nakonec napíšete úplně jiný román. Protože i vy jste se mezitím změnil.
Říká se, že konec má být brilantní. Já mám brilantní konce, ale nejtěžší je prostředek knihy. Když se vám podaří objevit něco skutečně dobrého uprostřed, tak ten spisovatel stojí za to. Tak vám něco hodně dobrého přečtu. Zprostředka své knihy. (A Rushdie četl z prostředních pasáží svého románu Zem pod jejíma nohama...)
V padesátých letech jsme neustále zjišťovali, čí rodiče nejsou doma: ladili jsme totiž zahraniční rozhlas a Elvise Presleyho. To byly blažené doby! Texty těch písní mi dokonale uvízly v paměti. Řekněte kteroukoli píseň od Dylana. Třeba Tambourine man. (Rushdie cituje pasáž z Dylanova songu). A já jsem si pak pokládal otázku: Čím to, že tyhle nekomplikované zvuky, které vydával řidič náklaďáku, tolik znamenaly pro kluka z Bombaje? Ten globální jev mě fascinoval natolik, že jsem hudební kultuře a jejím hvězdám věnoval knihu Zem pod jejíma nohama. Musel jsem si vymyslet i písňové texty - a najednou mi Bono z U2 zavolal, že na moje slova složili píseň. Dovedete si představit, co to bylo? U2 budou zpívat můj text! Šedesát řádků. To je snad lepší než vydat knihu! Patří mi jedna polovina jedné jejich písně, to budu mít na celý život vystaráno.
NĚKOLIK DOMOVŮ
Bombaj? To je pro mě domov. Neznamená to však, že je to místo, kde bych chtěl žít.
Londýn? Potřeboval jsem změnu, lidé tam jsou mnohem více rozptýleni než v Americe.
New York? Amerika je jedna věc, New York druhá. Ne, nemám strach, žiju tam docela normální život. Dneska je New York takovou disneylandovou verzí toho, co býval. Je krásně čistý: dalo by se tam jíst z chodníku. To město se mi líbí: je tam spousta přistěhovaleckých příběhů, všichni se tam potkávají, narážejí do sebe. Domov?
To záleží na tom, kolikátého je. Mám příliš mnoho kořenů. A mně se to líbí. Žádné z těch míst jsem neopustil, můj život se stěhuje mezi několika světy: stále odcházím a stále se vracím.
FANTAZIE
Vždy, když napíšu novou knihu, všichni si myslí, že je to autobiografie. Tvrzení, že jsem si to všechno vymyslel, je neuspokojuje. A přitom ty nejzajímavější příběhy nejsou vůbec pravdivé. Jedna z mých postav vidí do budoucnosti. No řekněte, znáte takového člověka? Já ne. A tak jsem si vymyslel někoho, kdo snad ani neexistuje. To patří k autorské práci - vytvářet postavy, které jsou vaší antitezí, které si myslí něco jiného než vy, které jednají a žijí jinak než vy. Dejte jim prostor. Nechť ožijí.
Mé knihy čtou na Západě zcela jinak, než je vnímají v Indii. Pro Západ jsou to mystická, mytologická vyprávění, která mají jen málo společného s realitou. V Indii se čtou jako učebnice. Jednou mě potkal indický historik a povídá: "Mohl jsem to napsat taky." Pro mě to byl kompliment: má kniha dokázala vyjádřit to, co Indové zažívají každý den.
JAK PÍŠU
Kdybych přestal psát, bylo by to, jako bych byl mrtvý. Já nemůžu přestat. Spisovatelé jsou často krvelační. Čím více se je snažíte umlčet, tím více křičí.
Vždycky jsem záviděl svému kolegovi Martinu Amisovi: své penzum si napíše dopoledne a zbytek dne má volno. Může se opíjet, dělat blbosti. To já neumím. Několikrát přepisuju, opravuju, měním. Vzniká několik verzí, v poslední etapě pracuju i patnáct hodin. Když píšu, nemůžu číst velké spisovatele - jsou velice infekční a všechno, co jste - jimi nakažen - napsal, musíte vyhodit.
Pokaždé vím, jak můj román skončí: jinak, než jsem to naplánoval. Přemýšlíte tři čtyři roky a nakonec napíšete úplně jiný román. Protože i vy jste se mezitím změnil.
Říká se, že konec má být brilantní. Já mám brilantní konce, ale nejtěžší je prostředek knihy. Když se vám podaří objevit něco skutečně dobrého uprostřed, tak ten spisovatel stojí za to. Tak vám něco hodně dobrého přečtu. Zprostředka své knihy. (A Rushdie četl z prostředních pasáží svého románu Zem pod jejíma nohama...)
