Evropský film hledá nadnárodní deštník

Chtělo by to deštník, znělo v několika jazycích a návrzích na včerejším setkání hostů pražských Dnů evropského filmu. Tím se rozumí jakési pospolité zastřešení skupiny národních kinematografií, vytvoření společné organizace, a tedy i trhu, aby se filmy lépe dostávaly k divákovi. "Na festivalech se evropským filmům vůbec nedaří špatně, ale těžší je dostat je do kin," shrnula programová ředitelka karlovarského festivalu Eva Zaoralová a připomněla dva hlavní problémy: vysoké požadavky majitelů práv a slabší propagace, než ovládá Hollywood.

Thom Palmen ze Švédska, který pracuje v koordinačním centru evropských přehlídek, uznává, že čím více členů-festivalů tahle instituce má, tím pracuje pomaleji. "Ale stojí to za to," tvrdí a jmenuje několik projektů: putovní řady dokumentů, děl pro děti, filmů studentských a nejnověji experimentálních nebo program 15x15, do nějž patnáct významných evropských režisérů navrhlo po jednom svém oblíbeném filmu. "Kolekce teď cestuje Evropou, finance na to získáváme od členů koordinační instituce a z různých médií."

Dny evropského filmu 2001 - podrobné informace o všech snímcích naleznete ZDE

Norský host Erik Holst má zkušenost s jiným typem deštníku, s organizací Skandinávský film, která prý zastřešuje severské kinematografie po celém světě, od Japonska přes Afriku po Jižní Ameriku. "Jsem i pro společný trh evropských filmů, za vložené příspěvky by se dostalo všem výrazné propagace," navrhuje Holst. Ovšem praktickou představu, jak vytvořit evropský řetězec kin a distributorů, nenabídl. Jen zopakoval, že Evropa neumí své filmy prodat: "Chováme se jako paní, která prostě na trhu vyloží vajíčka a čeká. Neumíme volat, že naše vejce jsou nejlepší."

"Ten severský deštník skandinávským státům závidím, nemohli bychom něco podobného vytvořit i my, třeba v rámci visegrádské čtyřky?" navrhoval slovenský režisér Peter Hledík. "Možná, že existují i jiné cesty, jak film vyslat k zahraničním divákům, než pro něj shánět mamutího amerického distributora." Herec Joachim Kroll, který přijel z Německa, doplnil, že i u nich sice kritizují tlak americké produkce, nicméně: "Myslím, že v zrcadle malých zemí bychom si tolik stěžovat neměli. Peníze na své filmy máme, my jen hledáme skulinky, jak je umístit do kin."

Vedle teorie deštníků stojí praxe a ta ukazuje, že Evropa prodává své filmy příliš draho, a nejen do běžné distribuční sítě. "Na Wendersův Lisabonský příběh nám nedávno vypršela tuzemská práva. Když jsme žádali o svolení k jedinému představení tohoto díla v pražském kině Aero v rámci režisérovy retrospektivy, chtěli dva tisíce franků," uvedl distributor Jan Jíra ze Cinemartu. Také podle Zaoralové někdy požadují evropští majitelé práv za dvě projekce na karlovarském festivalu třeba tisíc dolarů.

A ne každý je stejně nadšen myšlenkou, že by "deštník" zakryl celou evropskou tvorbu bez ohledu na kvalitu. "Nelíbí se mi, že pod pojmem evropský film si už automaticky představujeme film dobrý, náročný. Podle mě je důležitější začít od škol a vychovat diváky, kteří hodnotný film rozeznají a ocení, ať je třeba z Číny," míní Jiří Králík. Sám organizuje putovní program náročných fi lmů Projekt 100: "A v něm klasická díla Občan Kane, Silnice nebo Solaris našla víc diváků než evropské novinky."

Pro Alenu Tocháčkovou jsou podobné debaty ztrátou času. "Koupit si může každý, co libo," říká distributorka z Intersoniku, "ale jak to prodá divákovi? Jedině obří reklamou; na tu nemáme a bez ní to nemá smysl." Do kampaně na kanadský nezávislý film Kostka teď vložili značnou částku a jsou zvědavi, zda to pomůže.

Jaouiová: Musíme něco podniknout

Agnes Jaouiová a Jean-Pierre Bacri včera na Dnech evropského filmu uvedli snímek Každý to rád jinak. Scénář této komedie nominované na Oscara, v níž oba hrají a již Jaouiová i režírovala, prý psali společně, ale každý vlastní tužkou a do vlastního notýsku. Přitom se snažili mít co nejméně přesčasových hodin. "Pracovní dobu dodržujeme od 15 do 19 hodin a na úklid máme paní," shrnula pravidla tohoto autorsko-manželského soužití režisérka.

Příběh o boháči se špatným vkusem, herečce přivydělávající si lekcemi angličtiny a dalších lidech z okolí obou hrdinů, jejichž všední dny naplněné hledáním lásky se protnou, bude v oscarovém finále o nejlepší neanglicky mluvený film soupeřit s Hřebejkovým Musíme si pomáhat. "Z našich protikandidátů známe dosud pouze Tygra a draka, což je velice symbolické - i u nás ve Francii, ač před americkou produkcí chráníme nejen svou národní, ale vůbec evropskou tvorbu, je jednodušší vidět hollywoodské filmy než ty odjinud," podotkla Jaouiová.

Na ceny Americké filmové akademie se přitom dívá zdrženlivě: "Jistě, Oscar má určitý význam, ale spíš v zahraničí než ve Francii. Ostatně doma kariéra našeho snímku už ani nemůže růst, teď s ním na přání distributora cestuji po světě," dodala režisérka díla, jež získalo čtyři francouzské Césary včetně toho nejvyššího za film roku 2000 i evropskou cenu za scénář. Do tuzemských kin vstoupí 22. března.

"Já vidím smysl oscarové nominace v jisté prestiži, ale i ta platí víc v zámoří: Američané se prostě považují za pány světa," přidal se Bacri. "Připouštím, pohladí to mé ego, ale jinak je Oscar k ničemu. Vždyť teprve dneska jsem se tu dozvěděl, že ho dostal také Kolja," přiznal. Podle Bacriho je třeba "postavit se americkému imperialismu, i když je to prakticky nemožné".

A Jaouiová hned naváže: "Musím k tomu říci ještě něco, nám to opravdu leží na srdci! Při televizním přenosu Oscarů se mluví o filmech, které mi moc neříkají; zato v těch evropských vidím spoustu talentu. Měli bychom s tím společně něco podniknout! Tuším, že to byl Roosevelt, kdo radil investovat do kinematografie v zahraničí s tím, že tihle diváci jsou příštími odběrateli jejich výrobků, jídel, aut," připomněla čekatelka na Oscara.