Ze stodol a arestů do Španělského sálu

Celovečerní dokumentární film The Plastic People of the Universe, vstupující po zítřejší premiéře do kin ve dvou českých a jedné anglické kopii, nese podtitul Příběh kapely, která proti své vůli tvořila dějiny. Ještě názorněji ve filmu vystihl absurditu skupiny, jež snila o muzikantské slávě, ale získala cejch politických mučedníků, jeden z nich: "My jsme bolševiky nechali žít a čekali jsme, že oni nechají žít nás."

THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE (ČR - 2001)
Režie:	Jana Chytilová
Scénář:	Jana Chytilová
Kamera:	Miroslav Vránek
Produkce:	ČT - Tvůrčí skupina Antonína Trše, Video 57
Hudba:	Milan Hlavsa a The Plastic People of the Universe
Hrají:	PPU (Milan Hlavsa, Josef Janíček, Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš), dále hrají: Lou Reed, Gary Lucas, V. Havel, O. Motejl, V. Stome, D. Němcová, K. Princová, J. Velát, F. Stárek, M. Parkán, M. Bezouška
Žánr:	dokument
Délka:	74 min.
Premiéra:	1. března 2001

Nestalo se a kariéra Plastiků vedla z pražské hospody Na Ořechovce a zapadlých stodol přes vězení, kde prý poznávali "napříč celami" ranní kašel Ivana Jirouse, až po americké turné a koncert ve Španělském sále Pražského hradu. "Větší stodolu prostě nenašli," komentoval tohle vystoupení Mejla Hlavsa, vůdčí duch kapely, který těsně po dokončení filmu, letos 5. ledna zemřel.

Natáčení trvalo tři roky, přesně od onoho okamžiku v lednu 1997, kdy dlouhodobě rozhádaná kapela přijala pozvání Václava Havla, aby zahrála na Hradě k dvacetinám Charty 77, a začala znovu zkoušet - v garáži. Otázku, zda snímek zaměřit víc na hudbu, nebo na politiku, vyřešila jeho scenáristka a režisérka Jana Chytilová po svém. "Nezdůrazňuju ani jedno, ani druhé, beztak se obojí navzájem prolíná, chtěla jsem zkrátka vyprávět příběh Plastiků jako celek. Ale na vyloženě hudební film jsem nepomýšlela," přiznává.

Co kdo říká ve filmu

prezident Václav Havel: Celý jejich příběh mi připadá jako zvláštní horor s pohádkovým koncem.

rocker Lou Reed: V Americe se zavírá za všechno možné, ale nikdy ne za hudbu!

rocker Gary Lucas: Ti lidé pochopili blues, i když to jako blues neznělo.

básník Ivan Jirous: Hrozný hudební nedostatky, ale ten duch - to bylo ono!

básník Egon Bondy: Já píšu říkánky, oni jim dali monumentální rozměr.

Typický návštěvník kin - mládež - má sice k hudbě možná blíž, nicméně v začátcích Chytilovou vůbec nenapadlo, že by se film mohl dostat až na velká plátna. "Dělali jsme typicky nízkorozpočtový projekt, první podporu jsme získali od Sorosovy nadace, která zareagovala právě na to, že to nebude film jen o hudbě, nýbrž o svobodě projevu," vysvětluje. Pomoc přišla také od Open Society Fund, Státního fondu kinematografie, koproducentem se stala Česká televize, jejíž Teleexport bude snímek nabízet do zahraničí. Distribuce v kinech se ujal Falcon, jehož šéf Jan Bradáč prý býval vášnivým rockerem.

"Je pravda, že jsem míval vlasy pod lopatky," říká Bradáč se smíchem. Uvést dokument o Plasticích do kin se rozhodl, sotva jej zhlédl na videokazetě: "Bez ohledu na komerční výsledky to má smysl, i kdyby to mělo vidět jen deset lidí. Pokud budu uvažovat obchodně, kdyby se návštěvnost dostala nad deset tisíc diváků, bylo by to úžasné," dodává.

Jak si vedou dokumenty v kinech

Rok koně: od prosince 1998 cca 8300 diváků, průměrné vstupné 50 korun.

Buena Vista Social Club: od května 2000 cca 18 500 diváků, průměrné vstupné 82 korun.

Bitva o život: od října 2000 cca 2500 diváků, průměrné vstupné 58 korun

Bohemia Docta: od prosince 2000 cca 100 diváků, průměrné vstupné 79 korun

Proroci a básníci: od listopadu 2000 cca 250 diváků, průměrné vstupné 49 korun

ZDROJ: UNIE FILMOVÝCH DISTRIBUTORŮ

"Jinej barák, ale furt ty samý lidi," glosují Plastici ve filmu své bizarní vystoupení na Hradě, kde na jejich undergroundovou hudbu "tančí" oficiální osobnosti ve večerních úborech. Odtud se také zpětně odvíjí příběh skupiny založené sice v roce 1968, ale vůbec ne v souvislosti s invazí vojsk. Chtěli jen po svém dělat hudbu - od zavěšených mastných uzenáčů kapajících na pódium k provokativní "svačince" na jevišti. Hráli zastřešeni různými povolenými spolky, požárníky či zahrádkáři; milovali Ladislava Klímu - "pražského filozofujícího alkoholika - to jsme my byli taky". Posluchači za nimi putovali po vesnicích, odkud je pak násilím odvážela policie.

Při procesu obhajoba marně dokládala, že nejen Plastici, ale i Lenin a lidová poezie užívají vulgární slova. Po návratu z vězení hráli po různých soukromých barácích a stodolách, které režim zabavoval či nechával podpálit. "Možná že měl vyhořet i ten Španělský sál, aby byla pointa dokonalá," žertovali Plastici po předpremiéře filmu. Tehdy na Hradě spolu vystoupili poprvé po odmlce, jež trvala šestnáct let.

Plastic People se stali symbolem politického protestu, ač jim šlo hlavně o muziku. I teď nejradši mluví o koncertu, který pořádají k nedožitým Hlavsovým padesátinám, o skladbách, které s ním chystali a rádi by je dotáhli do konce. Napadá je někdy, co by bylo, kdyby? Jestli za života ve svobodné zemi by dnes byli milionáři, nebo tiše zapomenutou partou, jednou z mnoha, jež zazářily a zhasly? "My bychom si to nejradši vyzkoušeli. Ale když ono to nejde," odpovědí.

Příběh na deskách

Celkem deset plánovaných kompaktních alb má zmapovat nahrávky skupiny The Plastic People of the Universe. Doposud vyšlo šest pečlivě vypravených titulů. Je mezi nimi deska z osmdesátých let Hovězí porážka i speciální kolekce "protistátních" skladeb nazvaných Ach to státu hanobení, kterou producent Jaroslav Riedel sestříhal ze starých, většinou poloamatérsky pořízených záznamů. Reedice se už dočkal také projekt Pašijové hry velikonoční, jejž Plastici uvedli v dubnu 1978 na Havlově Hrádečku, nebo pořad Jak bude po smrti, pro který skupina využila texty filozofa Ladislava Klímy. Album Kolejnice duní pak čerpá i z málo známých nahrávek pro nedokončené album Souostroví Gulag.

Do konce letošního roku by firma Globus Music chtěla vydat zbývající čtyři alba "plastické" antologie. Deska Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned, natočená v roce 1974 na hradě Houska, byla prvním titulem Plastiků, který se objevil v zahraničí. Titul vydala malá francouzská firma SCOPA Invisible Production a současná rozšířená verze by se měla objevit v květnu nebo červnu. Pak přijde řada na poměrně známé desky Co znamená vésti koně, Půlnoční myš a Riedelem nově sestavený titul Muž bez uší, pojmenovaný podle jedné starší skladby Plastiků.

Po smrti zpěváka a výrazné osobnosti skupiny Milana Mejly Hlavsy zůstalo kapele v rukou rozpracované nové album Návrat k obrazu, které by mělo vyjít koncem jara. Současní Plastici také plánují dva koncerty k Hlavsovým nedožitým padesátinám, které proběhnou 6. a 7. března v pražském Paláci Akropolis za účasti spřízněných skupin DG 307, Garage nebo Velvet Underground Revival.

Až příliš legendy
(Recenze Mirky Spáčilové a Vladimíra Vlasáka)

Tematicky nosný, filmařsky spolehlivý, střihově nápaditý film má hrdiny, o jakých mnohý dokumentarista může jen snít. Milan Mejla Hlavsa, Josef Janíček, Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš či Jan Brabec jsou přirození, nestrojení, zábavní a zralí, vesměs nad věcí; třeba v Americe se chovají bezprostředně jako turisté, co jedí z papíru, šklebí se do objektivu a brouzdají se ve vodě.

Především však stejně upřímně, bez iluzí, s nadhledem a častou sebeironií Plastici líčí sami sebe. Stačí zmínit výrok: "Paul Wilson uměl výborně anglicky, protože je Kanaďan, ale jako zpěvák žádná sláva." Plastici svou historií zosobňují jakýsi velký generační happening - jednak hudební, jednak společensky provokativní. Když přijde řeč na muziku, nepouštějí se do komplikovaných výkladů, ale hovoří o svých pocitech a motivech. "Měli velké charisma už ve svých počátcích, kdy ještě nedokázali pořádně hrát," říká jejich tehdejší manažer Ivan Martin Jirous.

Jenže pak do dění vstupuje politikum a v ten moment lidé, kteří se případu Plastiků ujali, jako by si přisvojili i film. Je určitě svůdné točit "neprezidentského" Václava Havla na Hrádečku, v civilním oblečení a civilním jazykem líčícího "žalostnou konspiraci" té doby, neboť bylo těžké dosáhnout, "aby dvě stě mániček", co si vykládá u piva v hospodě, neprozradilo, kam míří na víkend. Ale proporčně se tyto motivy dostávají do popředí, osudy Plastiků vyklízejí prostor osudům těch, kteří je provázeli - a najednou je konec. Přitom právě přelom let osmdesátých a devadesátých s klíčovými debatami uvnitř kapely tady citelně chybí. Proč se rozešli a o čem vedli mezi sebou spory? A pokud o svých pochybách a rozchodu nechtěli mluvit sami muzikanti, tady mohl přijít ke slovu komentář souputníků.

Čím blíž k dnešku, tím zajímavější a přístupnější by se totiž legenda stala současnému publiku - jenže film ji opouští ve chvíli, kdy se dnešní teenageři narodili. Pohlednice z New Yorku a minikoncert na Hradě, to je jen ozdůbka. Jak to bylo s kapelou dál? Proč se hudebníci pohádali nad novými písněmi, které pak Hlavsa vydal jako vlastní projekt Šílenství? Jak si představovali existenci skupiny poté, co odehráli první svobodné domácí i americké turné? Třeba to dopoví televizní cyklus Bigbít. Plastici mají dva osudy: jeden lidský a druhý osud legendy. Nelze je od sebe oddělit, avšak filmaři dali více prostoru legendě.

Milan "Mejla" Hlavsa

Vratislav Brabenec

Jiří "Kába" Kabeš

Josef Janíček