Na San Piedru, jednom z malých ostrůvků v Pacifiku, žili po léta pohromadě Američané a Japonci. Právě tady se zrodila láska mezi Ishmaelem a japonským děvčátkem Hatsue, které v dospívání přerostlo v hluboký milostný cit. Zákeřný útok na Pearl Harbor i jejich lásku proměnil v trosky.
Hatsue byla, stejně jako všic hni ostatní japonští obyvatelé, odsunuta do pracovního tábora, kde si pak našla svého muže. Ishmael oblékl uniformu, aby se domů vrátil jako invalida a zatrpklý samotář. Píší se 50. léta a zdá se, že antagonismus podnícený válkou, je zapomenut. Ale soud s manželem Hatsue, který byl obviněn z vraždy potvrzuje, že tomu tak ani zdaleka není a mít šikmé oči je samo o sobě stále chápáno jako provinění.
|
Sníh padá na cedry | |
| režie | Scott Hicks |
| scénář | Scott Hicks Ronald Bass |
| hudba | J. N. Howard |
| kamera | Robert Richardson |
| hrají | Ethan Hawke Max Von Sydow James Cromwell Youki Kudoh James Rebhorn Sam Shepard |
|
Sníh padá na cedry | |
| kina | 7/2000 |
|
video |
1/2001 |
Nostalgie nálad padá na diváky
Osudy těch dvou mužů mají něco společného. Australský režisér Scott Hicks vstoupil před časem na scénu hudebním životopisem Záře, který získal Oscara. A jméno Davida Gutersona proslavila hned jeho literární prvotina Sníh padá na cedry (v češtině ji právě vydává Knižní klub), jež se stala světovým bestsellerem.
Ovšem ze spojení dvou osobností nemusí nutně vzniknout zázrak. Hicksův stejnojmenný přepis Gutersonova románu - jakkoli je to film pečlivý, poučený i hodný respektu a třebaže i na Oscara opět aspiroval - jako by si z předlohy vypůjčil jen obrazy a nálady dějiště příběhu, malého tichomořského ostrůvku s rybářskou osadou a jahodovými plantážemi. Méně však už zohlednil složité, často neviditelné propletence lidských vztahů a vášní, které mohou vybuchovat jen v omezeném akčním rádiu odvěkého mikrosvěta. Jak Guterson přesně vystihl, ostrov má dané a neměnné hranice, za čáru přílivu nelze uniknout: každý tu zná každého, nikdo nemůže utéci před vlastní pamětí a odpovědností do velkoměstské anonymity davu. Pár dnů, týdnů, snad i let se můžete vyhýbat nepříjemnému setkání, ale nakonec se stejně potkáte v jediném místním krámku - a výprodej minulých křivd se chtě nechtě dostaví. Je tedy lepší postavit se svému svědomí čelem.
K takovému poznání bolestně, ale nevyhnutelně dospěje vydavatel ostrovních novin, soukromý detektiv proti vlastní vůli. Během procesu s japonským rybářem, který se oženil se svou krajankou, novinářovou osudovou láskou, totiž zhrzený reportér jako jediný objeví důkazy, že obžalovaný je nevinen. Ale proč by měl právě on očistit úspěšnějšího soka, k němuž stále pociťuje zášť - nadto původem Japonce, který jako americký rodák a občan sice bojoval v armádě Spojených států, nicméně příslušníka téhož národa, který masakrem v Pearl Harbouru rozpoutal konflikt, v němž zahořklý, osamělý novinář přišel o ruku i o ideály vštěpované mu otcem, kritikem bezuzdného válečného nacionalismu?!
Prvky předsudečného rasismu i dávných obchodních podrazů amerických obyvatel vůči japonským starousedlíkům vyplouvají na povrch nejen v průběhu soudního přelíčení, ale také v četných reminiscencích - včetně hromadné internace japonských rodin za války, při jejímž sugestivním líčení nelze nevzpomenout na židovské transporty - nešlo tu sice o ztrátu životů, ale o příbuznou ztrátu lidské důstojnosti. Nejen vzpomínkové pasáže pak stvrzují hlavní přednost filmu, totiž mimořádnou obrazovou kulturu kameramana Roberta Richardsona. Od úvodních siluet muže a ráhnoví v husté mlze, věštících už tragédii ústící do kovově šedého rána, přes líčení hrdinovy téměř ještě dětské lásky, prudké, dychtivé a takřka biblicky "první na světě" při nevinném zkoumání hříchu v panenské přírodě dýchající deštěm, až po sněhové vločky, jež s tichou neúprosností obkličují ostrovní říši v odevzdaně přijímané izolaci - vždy a všude na diváka působí sytě melancholická nostalgie. Jako by z plátna zavoněly jahody přebíjené pachem ryb, zavál nesmlouvavý vítr, vlhkost par vzlínala až do hlediště a po těle zamrazil sníh, v němž umírali vojáci.
Zkrátka pro zobrazení světa Gutersonových hrdinů našel film dokonalé vlastní prostředky, ale hrdiny samé už v jejich literární bohatosti představit nedokázal. Nejde jen o to, že ze spolehlivé herecké sestavy neční ani jediný oslnivý výkon: především ono subtilní vnitřní uvažování postav, v knize prakticky bezhraničné, se v dialozích přetlumočit snad ani nedá. Nutně pak lidé váhaví, rozbolavělí, uzavření, hrdí, podivínští, zranitelní, dojemní i směšní, zkrátka lidé s tisíci jemných valérů, se ve filmové verzi dělí jen na epizodické kategorie hodní - zlí. Což sice vyhovuje modelu justičních přestřelek před porotou, ale současně zúží rozmach ságy do limitů detektivky.
 Hatsue v zasněžené krajině |
 Max Von Sydow jako Nels Gudmundsson |
 Hatsue Miyamotová u soudu |
