Současná inscenace svedla dohromady zkušeného a světově renomovaného dirigenta a wagnerovského specialistu Jiřího Kouta s neméně zkušeným a oceňovaným činoherním režisérem Janem Antonínem Pitínským. Ten se nicméně s Wagnerovou operou setkal poprvé. Navíc s ní debutuje v opeře Národního divadla. A třebaže má za sebou úspěšný operní debut v Plzni, kde s velkým ohlasem inscenoval Purcellovu operu Dido a Aeneas, přiznává, že nad nabídkou vedení Národního divadla zpočátku váhal.
"Trochu mě strašilo to, co se dá nazvat "wagnerovskou mystikou". Nevěděl jsem, zda půjde dílo vyložit tak, aby to nebyl jen banální příběh. Ale čím hlouběji jsem pronikal do hudby, tím více jsem zjišťoval, že její síla je taková, že se o to jako režisér nemohu nepokusit," vzpomíná na první chvíle s Tristanem a Isoldou Pitínský. Nakonec ho hudební drama pohltilo. "Tahle opera je zhmotnělý nápoj smrti. Je to pekelně vzrušující dílo." Skutečnost, že Tristan a Isolda přes svou několikahodinovou délku a posluchačskou i interpretační náročnost stále oslovuje publikum po celém světě, Pitínského nepřekvapuje.
"I přes svou neuvěřitelnou velkolepost je Wagnerova hudba svým způsobem prostá a bezprostředně emotivní. Často se mluví o propracovanosti Wagnerových leitmotivů, ale já myslím, že jeho hudba má ve skutečnosti ryze emotivní a vlastně jakousi naivní strukturu. Ona není zašifrovaná, neskrývá se v ní žádný racionální kód, naopak je znát, že emoce byla při jejím vzniku velmi bezprostřední. A samozřejmě může uchvacovat i samo téma - nemožnost setkání muže a ženy. Když se láska najednou ocitá na hranici smrti, je v tom cosi dráždivého," uvažuje Pitínský.
"Navíc se mi líbí, že libreto i na těch emotivně nejintenzivnějších místech zachovává gnómickou stavbu veršů - Wagner vlastně při zachování vší takzvané hlubokomyslnosti dovedl psát normálně rýmované říkanky," upřesňuje režisér. Pitínský, který je podepsán pod řadou úspěšných činoherních projektů, tak nyní pozvolna sbírá zkušenosti v novém žánru. "Opera mě rozbouřila až poté, co jsem v Plzni dělal Purcella, teprve od té doby se o ni víceméně intenzivně zajímám jako režisér i jako divák," přiznává Pitínský, který se v opeře musí vyrovnávat se spoustou specifik uměleckých i provozních. Jednou z nich je i herecký projev zpěváků.
"Myslím, že se nedá srovnávat činoherní a operní herectví. V činoherním dramatu bude každá situace samozřejmě lépe vystavěna než v opeře. Avšak i v opeře se dá docílit velké autenticity a osobitosti hereckého projevu. Pravdivost jednání tu ale vždy musí vycházet ze zpěvu," konstatuje Pit ínský. V budoucnu by Pitínský rád režíroval Janáčka a také některá další díla dvacátého století.
"Lákají mě opery jako třeba Šostakovičův Nos, Ravelovo Dítě a kouzla nebo Satieho Sokrates. Líbí se mi na nich jakási veselost ve zvuku a v barvách," vysvětluje Pitínský. Příští sezonu by měl v Národním divadle inscenovat další svou oblíbenou operu - Smetanova Dalibora. A to přesto, že první seznámení s klavírním výtahem ho před časem málem odradilo. "Pobouřilo mě neskutečně špatné libreto. Ale hudba mne pak strhla tak, že jsem nakonec libretistovi odpustil."
 Tristan a Isolda, scéna z jednání. |
 Tristan a Isolda, scéna z jednání. |
