Proč jste si k duetům nevybral některou ze svých mnoha skladeb?
Chtěl jsem nahrát věci, které jsem nikdy předtím nezpíval, a to samé si přáli mí noví kolegové. Říkali ano, chtěli bychom natočit písničky, které nejsou typické pro to, co děláme, ale zároveň by měly být také trochu naše. Největší práci tak dalo najít materiál, se kterým bychom byli všichni spokojeni.
Jak jste se tedy na písničkách shodli?
Každá skupina přišla s nějakým nápadem a pak jsme o tom diskutovali. Vždycky jsme měli tak čtyři pět písniček na výběr a nakonec jsme se dohodli.
Není album myšleno jako deska k vašim šedesátinám?
Ne, vůbec ne, šedesát mi bude přece až příští rok - příští červen.
Prvním videoklipem je skladba Burning Down The House s The Cardigans, kterou původně hráli Talking Heads...
Písničku jsme vymysleli jako hádku dvou lidí, ostatně ona tak stejně vyznívá. Stojíme proti sobě s Ninou Perssonovou, zpíváme si do obličeje a kapela k tomu hraje.
Kde jste album natáčeli?
Větší část vznikala v Londýně s výjimkou písničky od Vana Morrisona. Tu jsme natáčeli v Bathu, kde má Van nahrávací studio. A zmíněnou píseň s Cardigans jsme natočili v Malmö ve Švédsku, protože oni tam rádi nahrávají. Zkoušel jsem vždycky spolupracovat s producenty kapel, s kterými na desce zpívám - abych zachytil jejich zvuk.
Takže jste se se svými partnery scházel osobně? Žádná technika a posílání pásků na dálku?
Ne, to vůbec ne! Všechno jsme natáčeli naživo.
S kým byste nejradši takhle spolupracoval - ať už žijí, nebo ne?
V sedmdesátých letech jsem dělal úspěšnou televizní show. Zval jsem si lidi, jejichž hudbu jsem od dětství miloval, ty úžasné zpěváky rock'n'rollu, jako byli Jerry Lee Lewis nebo Chuck Berry. Jejich desky jsem kupoval a poslouchal. A v téhle show jsem s nimi zpíval, takže už jsem si svá tajná přání plnil. Fantastické chvíle.
Vaše hity jako What's New Pussycat nebo Delilah vytrvaly v čase. Jak se z takových písní stávají evergreeny?
Člověk si někdy myslí: fajn, seženu si nejlepšího producenta, vrazím do toho fůru peněz a najdu si nejlepší písničku, která je k mání. Jenomže tak to obvykle nefunguje. Je to hop nebo trop. Ať se snažíte sebevíc, ať se soustředíte sebevíc, všechno je v rukou božích a vy můžete jen doufat. Žádný autor nebo zpěvák vám neřekne kudy a jakými cestami skladba půjde. I když máte solidní materiál, dobrou kombinaci, a to snad platí i pro desku Reload, zase můžete jen doufat. Ale myslím, že ta deska bude lidi zajímat mnohem víc, než kdyby vyšla další deska Toma Jonese.
Co vás pořád drží u muziky?
Přece právě hudba! Poslech kvalitní hudby a vystupování před lidmi. To je zážitek, kterému se nic na světě nevyrovná. Když cítíte, že vás lidi berou, když se vám povede koncert, to je něco tak konejšivého jako nějaká obrovská ruka, která vás poplácá po rameni a člověk je v sedmém nebi. A pro tenhle pocit chci zpívat, dokud budu moct. Tohle mě drží u muziky.
Chtěl jsem nahrát věci, které jsem nikdy předtím nezpíval, a to samé si přáli mí noví kolegové. Říkali ano, chtěli bychom natočit písničky, které nejsou typické pro to, co děláme, ale zároveň by měly být také trochu naše. Největší práci tak dalo najít materiál, se kterým bychom byli všichni spokojeni.
Jak jste se tedy na písničkách shodli?
Každá skupina přišla s nějakým nápadem a pak jsme o tom diskutovali. Vždycky jsme měli tak čtyři pět písniček na výběr a nakonec jsme se dohodli.
Není album myšleno jako deska k vašim šedesátinám?
Ne, vůbec ne, šedesát mi bude přece až příští rok - příští červen.
Prvním videoklipem je skladba Burning Down The House s The Cardigans, kterou původně hráli Talking Heads...
Písničku jsme vymysleli jako hádku dvou lidí, ostatně ona tak stejně vyznívá. Stojíme proti sobě s Ninou Perssonovou, zpíváme si do obličeje a kapela k tomu hraje.
Kde jste album natáčeli?
Větší část vznikala v Londýně s výjimkou písničky od Vana Morrisona. Tu jsme natáčeli v Bathu, kde má Van nahrávací studio. A zmíněnou píseň s Cardigans jsme natočili v Malmö ve Švédsku, protože oni tam rádi nahrávají. Zkoušel jsem vždycky spolupracovat s producenty kapel, s kterými na desce zpívám - abych zachytil jejich zvuk.
Takže jste se se svými partnery scházel osobně? Žádná technika a posílání pásků na dálku?
Ne, to vůbec ne! Všechno jsme natáčeli naživo.
S kým byste nejradši takhle spolupracoval - ať už žijí, nebo ne?
V sedmdesátých letech jsem dělal úspěšnou televizní show. Zval jsem si lidi, jejichž hudbu jsem od dětství miloval, ty úžasné zpěváky rock'n'rollu, jako byli Jerry Lee Lewis nebo Chuck Berry. Jejich desky jsem kupoval a poslouchal. A v téhle show jsem s nimi zpíval, takže už jsem si svá tajná přání plnil. Fantastické chvíle.
Vaše hity jako What's New Pussycat nebo Delilah vytrvaly v čase. Jak se z takových písní stávají evergreeny?
Člověk si někdy myslí: fajn, seženu si nejlepšího producenta, vrazím do toho fůru peněz a najdu si nejlepší písničku, která je k mání. Jenomže tak to obvykle nefunguje. Je to hop nebo trop. Ať se snažíte sebevíc, ať se soustředíte sebevíc, všechno je v rukou božích a vy můžete jen doufat. Žádný autor nebo zpěvák vám neřekne kudy a jakými cestami skladba půjde. I když máte solidní materiál, dobrou kombinaci, a to snad platí i pro desku Reload, zase můžete jen doufat. Ale myslím, že ta deska bude lidi zajímat mnohem víc, než kdyby vyšla další deska Toma Jonese.
Co vás pořád drží u muziky?
Přece právě hudba! Poslech kvalitní hudby a vystupování před lidmi. To je zážitek, kterému se nic na světě nevyrovná. Když cítíte, že vás lidi berou, když se vám povede koncert, to je něco tak konejšivého jako nějaká obrovská ruka, která vás poplácá po rameni a člověk je v sedmém nebi. A pro tenhle pocit chci zpívat, dokud budu moct. Tohle mě drží u muziky.
 Tom Jones a zpěvačka skupiny The Cardigans Nina Perssonová |
