Velkou popularitu si vydobil dvaadvacetiminutový snímek z dílny Walta Disneyho Canada 67, promítaný na devíti plátnech vytvářejících kruh. Pozornost vzbuzovaly i projekce Arta Kranea A Time to Play, snímek Romana Kroitora Labyrint či dílo We are Young, na němž se podílel i filmař českého původu Saša Hammid.
V silné konkurenci mediálních a technologických atrakcí, k nimž patřil i pavilon Spojených států od architekta-vizionáře Buckmintera Fullera, však právě Činčerův příspěvek předznamenal cestu nových médií v následujících desetiletích: jeho Kinoautomat se stal historicky prvním interaktivním představením na světě.
"V době, kdy si suverénně hrajeme s technologií CD-ROM, nám naše tehdejší řešení připadají jako obdoba kreseb z Altamiry v porovnání s filmovou úrovní Omnimaxu," napsal Činčera před čtyřmi roky. Sám však úspěch svých děl nepřipisoval technice, ale dramaturgii a kolektivní divácké zkušenosti s rozhodováním o dalším vývoji sledovaného příběhu. A svůj "zápas s těžkou, neohrabanou technikou filmových projektorů, s jejich omezenými možnostmi při synchronizaci a programování" nakonec vyhrával ve prospěch diváka.
Interaktivní koncepci Kinoautomatu později Činčera použil ještě mnohokrát: v San Antoniu v roce 1968, s barevnými filmovými sekvencemi ve Spokanu na Expo ’74 či v roce 1981 s novým příběhem v japonském Kóbe. Nejrozsáhlejší projekt interaktivní filmově-divadelní podívané vytvořil Činčerův tým v roce 1990 rovněž pro Japonsko. Cinelabyrinth byla soustava promítacích síní s dvaadvaceti laserovými projektory, v nichž si divák volil průběh děje podle trasy, jíž procházel bludištěm. Menší, zjednodušená verze tohoto díla, která znovu - na principu Kinoautomatu - umožnila divákům prožívat volbu jako drama, pak byla k vidění v Poitiers, kde sídlí známý francouzský Parc de l’image.
14. února 1999 18:05
