Jenom ke cti autorů velké výstavy Jana Konůpka v Domě U kamenného zvonu slouží fakt, že ji při veškerém svém obdivu k jeho uměleckému odkazu pojali především jako střízlivý pokus ukázat v tom nejlepším světle dílo plodného grafika, ilustrátora a malíře z generace urputně hledající své pevné místo mezi modernou a avantgardou. Synkretická, nejrůznější dobové výtvarné i duchovní proudy "testující" tvorba Jana Konůpka není sice o nic méně autentická než umělecké gesto Jana Zrzavého či životní postoj Josefa Váchala, nicméně působí tak, že jejího autora lze bez pokrytectví a s vědomím váhy toho označení řadit mezi "menší mistry". Konůpek nevytvořil vlastní výtvarnou koncepci, nepostavil žádnou z dobových otázek radikálně novým či jiným způsobem, a přesto ani nepropadl rutině, ani nerezignoval na hledání možnosti, jak co nejvýstižněji vyjádřit svůj způsob vidění světa. Na začátku, jenž se v Konůpkově díle dostává ke slovu stále znovu a znovu jako variace i snaha vymknout se z jejího bludného kruhu, stojí symbolismus, dekadence a secesní ornament coby svatá trojice životního i uměleckého názoru. S ní přišly do Konůpkova světa nejen forma či výtvarný jazyk, ale především témata, náměty a jejich literární zázemí. Pevným jádrem Konůpkova odkazu, jak dokládá právě výstava v Domě U kamenného zvonu, jsou tedy oblíbené ideové okruhy počátku století - oč v sobě mají méně oné objevitelské vášně a melancholie předchozího desetiletí, o to více je v nich patrná snaha po jejich zřetelném vyjádření. Ať už je to portrét Oscara Wildea, kresby jako Píseň exotických ptáků, hamletovský cyklus či lepty věnované symbolisty a dekadenty oblíbeným psychickým stavům (touha a extáze) - Konůpek je vyjadřuje přímo, nehledá "svůj" výklad, ale "jenom" svůj výtvarný slovník. Proto také ústí část jeho díla do literárnosti a zvláštní roli v něm hraje vůči výtkám trochu bezbranná neschopnost téma nedoslovit. V závěrečné fázi Konůpkova díla ze čtyřicátých let se "doslovnost" projevuje v působivých, ale dojemně anachronických dílech, jako je Dvojice ve vesmíru (použitá jako logo výstavy) či kresba Elektron. Víceméně chronologické řazení vystavených exponátů, jehož unavující stereotyp naštěstí odbourává členitost výstavních prostor i decentní koncept architekta, má v Konůpkově případě tu výhodu, že v souvislé řadě najednou překvapují diváka ony "jiné" prvky umělcova výtvarného projevu. Ačkoli byl autor pevně zakotven v názorovém okruhu počátku století, neuniklo mu nic z toho, co se ve výtvarném umění dané chvíle děje. A tak doteky a pokusy o vnější osvojení či "aplikaci" některých nevlastních výrazových prostředků (kubismus, artificialismus či surrealismus i abstrakce) udávají expozici vnitřní rytmus a patří k tomu, co z autora činí dodnes živou a znepokojující postavu. Jestliže bychom z jeho generačních druhů sestavili pomyslný žebříček, asi by se Konůpek neocitl na prvních příčkách. Smíříme-li se však s tím, že ne každý, kdo razantní proměny výtvarného umění v první polovině století sledoval s distancí, musí být nutně akademik, anebo kánony bourající outsiderem, poskytuje nejen Konůpkovo dílo, ale i koncepce výstavy jedno velké potěšení.
Jan Konůpek: Poutník k nekonečnu. Koncepce výstava Hana Larvová. Dům U kamenného zvonu, Galerie hlavního města Prahy. Výstava se koná do 3. ledna.
