Pitínského Král Oidipús je v brněnském HaDivadle tuplovaně nicotný a sám

Nepočítaně pocitů a nálad, ale také imaginativních scénických vizí nabídl Jan Antonín Pitínský v inscenaci Sofoklovy tragédie Král Oidipús. Možná nejslavnější antickou tragédii režisér nastudoval v brněnském HaDivadle v přebásnění Petra Borkovce, který zase použil pracovní překlad Matyáše Havrdy.
Pitínský podržel a zprostředkoval nejen sošnou krásu nového textu, sršícího neokázalou slovní noblesou. Snaží se proklestit i za slova duší drcených predestinací. Režisér zevnitř vyloupl osudovou tragédii krále obklopeného extaticky povykujícím chórem. Nejde však o psychologizující rozkrývání příběhu o nezpochybnitelné věštbě a incestu rozežírajícím hrdiny. Publikum dojde ke katarzi rafinovaněji. Přes vyhřezlé emoce, při nichž se dialogy často rozkládají do primitivního tance či zvuků.
Komorní prostředí HaDivadla režie využila bezezbytku: od foyeru přes sál a malé kukátkové jevišťátko až po šatny herců. Jemná bublinková nálada se rozlévá v předsálí, kde v posteli polehávají při nasládlých melodiích dva členové pánského sdružení extrémního folkloru Krása. Z tichounkého světa diváci postoupí dále, aby byli svědky krvesmilného šílenství. Publiku je ovšem vyhrazen pouze prostor podél zdí a na malé vyvýšené tribuně. Šelestivé zvuky mořského příboje se mísí s melancholickými horňáckými baladami. V matném svícení s blikajícími loučemi se objeví náznak pohřebiště. Ve čtvercovém atriu z bílých kachlí leží mrtvý král a královna. Je důležité toto prvotní ztišení, teskná kontemplace, protože o to více se později zařeže osudové zakletí vladaře.
Dvouhodinový večer začíná němou invokací chóru, který postrojen do cárů moravských krojů povolá k životu pár odstrčený bohy i lidmi. Vyprázdněná aréna, na jejímž obvodu jste svědky nerovného zápasu, supluje nádvoří i komnaty zašlého starořeckého paláce. Počáteční Oidipova pýcha se odráží od náznaků "zapomenutých" tanců divošského davu. Promluvy zdivočelého chóru dostávají podobu drkotavých přání, nervózně šeptaných modliteb či melodramatických lamentací v rytmu bubnů. Inscenací občas probleskne - v náhle změkčilé intonaci aktérů -, i jakási trapnost celého dění, které není možné zvrátit. I přes náznaky moravského folkloru vše zůstává v bezčasí a prostoru, kde se před věky zrodilo samo básnictví.
Těsně před závěrem Pitínský rázně promění optiku příběhu. Publikum si samo přenese židle. Katastrofa zeširoka rozevřené, vřeštící tragédie se smrskne na nehluboké jeviště. Na jeho horizontu se otevírají dveře do hereckých šaten, kde se pokojně odličují účinkující. Jen slepý a zoufalý Oidipús se potácí mezi kolegy. Teprve nyní je definitivně opuštěn, hrozivě nicotný a sám. Pomyslnou lžičku rybího tuku polknou přítomní při závěrečném monologu spolku Krása. Dvojice při nevinné zvonkohře odvádí zdrceného Oidipa a sama přeříká jeho varovný monolog o nevyzpytatelnosti lidské sudby.
Dokonalého interpreta hlavní role našel Pitínský v Jánu Sedalovi. Jeho halasný král nese všechny znaky zaslepeného mocipána, kterého Sedal sugestivně přiškrtil smyčkou totálního zatracení. Přesný je ve své rázné otevřenosti Cyril Drozda jako Kreon se žlutě barvenou tváří. Tragickou heroinu stvořila ze své Iokasté Marie Ludvíková. Svérázný střet s antikou HaDivadlu vyšel i proto, že nejde o žádnou moderně spekulativní podívanou, ale spíše o přirozené křísení pomyslné divadelní starobylosti. Možná se podobně rozechvělým způsobem hrálo ve starověkých divadlech a chrámech...

Sofoklés: Král Oidipús (tragédie) HaDivadlo Brno
podstročnik	Matyáš Havrda
přebásnil	Petr Borkovec
režie	Jan Antonín Pitínský
hudba	Luboš Malinovský
scéna	Jana Bačová-Kroftová
kostýmy	Jana Preková
dramaturgie	Lucie Bulisová
choreografie	Marta Lajnerová
Premiéra 7. listopadu v Kabinetu Múz