Proč mají vaše dokumentární fotografie velmi často sociální podtext?
Fotografuji více než čtyřicet let a sociálním tématům se věnuji již od počátku. Fotografie je pro mě reflexí a určitým odrazem života, zvláště pak jeho odvrácené stránky. Fotografuji lidi, které společnost považuje za slabší, zaměřuji se na ty, kterým jakoby chyběly ramena, nedokážou se sami prosadit a potřebují pomoc.
Čím vás jejich svět tolik fascinuje?
Nevím, čím to je. Možná je to otázka sociálního cítění a výchovy v rodině. Sociální oblast je mi nejbližší a mám velkou potřebu ji ztvárnit. Důležité je pro mě zachytit mezilidské vztahy. Je to taková alfa a omega člověka, který žije v nějakém prostředí. Snažím se zachytit konfrontaci lidí a situací, ve kterých se nacházejí. Věnuji se například starým lidem nebo romské problematice. V posledním období se zaměřuji také na vozíčkáře, nevidomé nebo tělesně postižené. Prostě na oblasti, které nejsou pro řadu fotografů a vlastně i pro celou společnost příliš atraktivní. Já mám ale potřebu na ně upozorňovat.
Vyplývá z toho, že mají vaše snímky nějaké programové poselství, které chcete lidem sdělit?
Kdyby to tak nebylo, nemělo by moje snažení žádný smysl. Jde mi o to, aby fotografie měla humanistické poslání a mohla svým obrazem upozorňovat na určité problémy a přesvědčovat veřejnost.
Ve čtvrtek máte ve Vědecké knihovně v Olomouci vernisáž k nové výstavě. Můžete ji nějak přiblížit?
Jedná se o velmi zvláštní výstavu. Oslovilo mě občanské sdružení SPOLU, které se věnuje tělesně a mentálně postiženým lidem, a snaží se je integrovat do společnosti. Zástupci sdružení mě požádali, abych tyto jejich aktivity nafotografoval, a já jsem souhlasil. Obdivuji jejich práci i samotnou myšlenku, se kterou ji dělají. Je velmi nosná a pro současnou společnost velmi potřebná. Považuji za dobré, aby lidé, kteří trpí vyčleněním ze společnosti, dostali možnost se do ní znovu začlenit a najít v ní uplatnění. Důležité je to také v tom ohledu, že samotná společnost může ve svém chování k handicepovaným lidem najít své zrcadlo.
Jak se lidem z občanského sdružení SPOLU daří naplnit jejich cíle?
Myslím, že mají velmi dobré výsledky, co se týče hledání uplatnění pro handicepované lidi. Podařilo se jim najít mnoho firem, které sdružení vycházejí vstříc. Třeba svoji nabídkou pracovních míst v různých zahradnictvích, továrnách nebo obchodech. Samozřejmě že takové zaměstnání musí být adekvátní schopnostem a možnostem daného člověka. Hendikepované lidi fotografuji přímo u práce, kterou dělají. Nechci je zachycovat jako nemohoucí. Naopak, chci je fotografovat jako silné a hrdé lidi, kteří mohou své hendikepy překonat.
Co se děje s pořízenými snímky? Žijí pouze na výstavách, nebo s nimi máte nějaké další záměry?
S občanským sdružením SPOLU jsme se dohodli, že vytvoříme výstavní kolekci, která bude putovat po republice, a k ní přidáme ještě katalog. Na druhou stranu jsem rád, když se mi podaří fotografie, která má svůj přesah. Tu pak zařadím do kolekce jiných fotografií, které mohou mít podobný, ale i přesto trochu odlišný námět.
Proč stále fotíte černobílé snímky? Máte nechuť k barevným fotografiím?
Protože jsem autor černobílých fotografií. Dokážou totiž dobře vystihnout psychologii, výraz a atmosféru. Umění by se ale mělo dělit na dobré nebo špatné a ne na černobílou nebo barevnou fotografii. Námětům, které zpracovávám, sluší černobílá fotografie, protože umí abstrahovat skutečnost a převádět ji do jiné barevné škály. Má totiž mnoho odstínů bílé a černé a nejen tyto dvě barvy.
Vaše snímky často působí docela syrovým dojmem...
Já chci, aby tak působily, aby diváka atakovaly a vtáhly jej do děje. Aby to prostě nebyla žádná selanka, protože život není jednoduchý. Já fotografuji vážné věci.
Jako fotograf jezdíte po celém světě. Kde jste naposledy byl a na co jste se zaměřil?
Můj poslední velký zahraniční cyklus se týkal Čečny a Ingušska. V březnu bude vystavený v Galerii Medy Mládkové na Kampě a na podzim poputuje do Finska. Tento cyklus byl pro mě důležitý v tom, že jsem měl možnost poznat život běženců a uprchlíků, kteří byli nuceni uprchnout ze své vlasti do jiné země. V sérii těchto snímků jsem se soustředil na běžný život, část fotografií se týkala problematiky dětí a další část byla zaměřená na utečenecké tábory. V Čečně i Ingušsku působí Česká katolická charita, která se stará o to, aby měly děti co jíst, byly ošacené, a vytváří pro ně kompletní program dne. Málokdo ví, jaké má Česká katolická charita ve světě postavení. Toto poznání pro mě bylo úžasné, byl jsem opravdu hrdý na to, že jsem Čech.
Proč si stále vybíráte země, jejichž obyvatelé žijí v tak neutěšených podmínkách?
To nechci říct. Fotografoval jsem i v Německu, Anglii nebo Francii, což určitě nejsou problematické země. Kamkoli ale jedu, hledám své téma.
Jaké fotografie považujete za nejzdařilejší?
To ukáže až čas a historie. Mně osobně se líbí ty nejnovější. Jinak si ale myslím, že každý můj cyklus fotografií má své kvality i slabá místa.
Snažíte se diváky vždycky dovést k přesvědčení, že život v jakékoli podobě je vždycky hodný žití?
Přesně o to mi jde. Je důležité, abychom nalézali mezilidské hodnoty, nevzdávali se a dokázali přijmout život takový, jaký je, a naučili se k sobě najít cestu.
Je podle vás současná společnost takto nastavená? Může se něco takového vůbec zdařit?
Dnešní společnost je založená především na ekonomii a humanismus jde trochu stranou. Umělci tuto situaci nemohou vyřešit. Jejich posláním je na to alespoň upozorňovat. Procestoval jsem mnoho zemí, kde bylo zcela běžné, že například vozíčkáři měli bezbariérové přístupy do obchodů, divadel nebo kina. V Německu, Francii nebo Švédsku se s těmito lidmi prostě počítá. Za komunismu se to u nás hodně zanedbávalo. Určitá změna přišla až po revoluci. Vznikla spousta organizací, které se starají o handicepované lidi, v Olomouci je to například sdružení Trend vozíčkářů. Společnost se ale nemůže změnit ze dne na den. Vždycky bude co zlepšovat. Nejen společnost musí chtít handicepovaným lidem pomoci. Snažit se musí i postižení.
