* Říkají vám vaše děti v soukromí také tak hezky "tatínku"? I když od vás právě nic nepotřebují?
J. S. Neříkají. Ale já tátovi taky neříkám tatínku, ale normálně tati nebo dědo. Jako o tatínkovi o něm asi mluvím na veřejnosti, táta mi nezní a děda se nehodí. Tak vznikl i název filmu, prostě jsme pořád říkali "ten film o mém tatínkovi", až to zůstalo.
Z. S. Tatínku mi vlastně říká jen moje snacha Eva a nikdo jiný. Dcera i syn mi říkají tati. Tatínku mi říkaly děti, jen když je maminka donutila k větě: Tatínku, odpusť mi to, já už to nikdy neudělám. Ale Honza o mně mluví jako o tatínkovi ve třetí osobě.
* Kdo z vás je lepší tatínek? Dá se otcovské roli vůbec naučit?
J. S. Vždycky jsem si myslel, že on, ale zlepšuji se, jsem trpělivější a poslední léta trávím s dětmi víc času, než táta trávil se mnou. Ale ještě mu závidím, jak dokáže přesvědčit vnoučata, aby s ním šla bez přemlouvání skládat uhlí. Na to ještě musím přijít.
Z. S. Když Honza netočí, věnuje se dětem víc než já. V jeho letech jsem byl pořád někde v čudu. A taky má o jedno dítě víc. K otcování musí mít člověk talent a trpělivost. Většinou však kopírujeme postupy svých otců a snažíme se, někdy marně, nedělat to, čím nás štvali.
* Pamatujete si, jak jste dostal synovské ponaučení od otce o ženách a jak jste je sám uděloval? Došlo na příměry o motýlech?
J. S. To nebylo o motýlech, ale o vášni a jiných silách přírody, které hýbou světem. Mému synovi je teprve třináct, takže máme tenhle rozhovor teprve před sebou, ale asi mu to podám dost podobně.
Z. S. Já sám jsem od rodičů žádné poučení nedostal, ponechali to náhodě a kamarádům, kteří to zvládli bez motýlů. Nepamatuju si, jestli jsem poučil Honzu já, nebo maminka. Vím, že jsem dostal za úkol vysvětlit rození dětí dceři Haničce, a povedlo se: má dvě.
* Kdybyste si měl vybrat, zda jsou Svěrák a Svěrák národní institucí, nebo rodinnou firmou, co byste zvolil?
J. S. Mně vyhovuje ta rodinná firma, to je hmatatelná řemeslná výrobna, instituce je již nefunkční orgán. Ale nejspíš to jsou na sebe navazující vývojové etapy.
Z. S. Rodinný národní podnik s ručením omezeným.
* Rodinné firmy "otec a syn" existují v řadě profesí. Co byste chtěli teoreticky předávat z generace na generaci - pekárnu, hospodu, ordinaci, advokátní kancelář, továrnu?
J. S. Jednoznačně bych hlasoval pro pekárnu, ale při pomyšlení, v kolik pekaři začínají, to odvolávám. Raději bych předával vše ostatní, asi kromě advokátní praxe. A co kovárnu, tu jste vynechala a tu bych zrovna rád.
Z. S. Pekárnu. Chvíli bychom hnětli, mísili a pekli spolu a pak už bych se jen válel v přístěnku, kde bych ochutnával a kritizoval, co to peče.
* Ve vztahu otců a synů nastává okamžik, kdy se syn vzbouří proti autoritě, třískne dveřmi a odchází, časem se vrací, podají si ruku, zapijí to... Jak tomu bylo mezi vámi dvěma?
J. S. Tohle jsme s tátou neměli. Asi také proto, že on nikdy neprosazoval svou autoritu, takže nebylo proti čemu se moc bouřit.
Z. S. Když prodělával Honza pubertu, vypadalo to, že se jeden druhému nenávratně vzdalujeme. Sblížili jsme se, až když začal studovat FAMUa zabývat se filmováním. Zapili jsme to několikrát.
* V Tatínkovi jste odkryli dvě bolestnější místa - roztržku Zdeňka Svěráka s Ladislavem Smoljakem a vzájemnou kolem Vratných lahví. Byla ve hře i jiná "bílá místa", která jste nakonec vypustili?
J. S. Ještě jsme měli spadeno na dva takové rozchody; s Jirkou Šebánkem, spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana, a s hudebním skladatelem Janem Klusákem, který tam léta hrál. Do konečné verze filmu se nedostaly, ale aspoň pro mne bylo dobré se s nimi seznámit; s rozdílnými názory na důvod rozchodu, na hořkost, která zůstala bez možnosti se po létech sejít, vše si vyříkat a odpustit. A přitom cítíte, jak by to všichni chtěli. Alespoň to jsem si z toho vzal, protože i já mám za sebou už nejeden takový rozchod.
Z. S. Navyprávěl jsem toho moc, takže museli vybírat. Nevzpomínám si ale, že by v odpadu bylo něco, co by nemělo být prozrazeno.
* Kdo z vás dvou je rozum a kdo srdce, kdo je víc na zemi a kdo v oblacích, kdo křičí - To tam musí být! a kdo namítá - To už by bylo přes?
J. S. Řekl bych, že ten chladnokrevný jsem spíše já. Táta je víc citovec.
Z. S. To nevím. My se spíš jeden druhého ptáme: Není to moc? Honza má dar nebo posedlost dát věci všechno, co je v lidských silách. Já bych už chtěl jít na pivo a on by ještě rád zdokonaloval.
* Nechystáte k Tatínkovi druhý díl Maminka? A pokud ne, přiznejte aspoň, kdy vám s povzdechem říká - Vy jste jeden jako druhý...
J. S. Láďa Smoljak se ptal, jestli bychom o něm nemohli udělat taky film Strejda. A kdy nás maminka háže do jednoho pytle? Asi když je jídlo na stole, my máme něco rozdělaného a nechce se nám od toho.
Z. S. Maminka je moudrá a novináře a filmaře k sobě nepouští. Vy jste jeden jako druhý neříká, protože jeden jako druhý nejsme. Leda když děláme něco nebezpečného, na co se nemůže dívat, řekne: Jeden jste větší blázen než druhej, ale ty, dědo, bys měl mít rozum.
 Filmařské duo Jan a Zdeněk Svěrákovi při prezentaci snímku Tatínek. (23. září 2004) |
