Když jsme spolu mluvily zhruba před rokem, popisovala jste svoje dobrodružné sny. Pokud si dobře vzpomínám, zrovna vás honili kolumbijští drogoví gangsteři...
Ten byl dobrý! Tak, že si ho dodnes pamatuju. Dokonce jsem v něm byla neviditelná.
Vy si to snad opravdu pamatujete! Fakt jste tehdy líčila, že vás nebylo vidět. Přiznávám, že jsem si doteď myslela, že povídáním o snech jen tak balamutíte novináře.
Balamutit novináře? Ale kdeže!
Míváte ty sny pořád?
Nemám. Bohužel, už odešly. Dneska v noci jsem se sice někam propadávala tekutými písky, ale to pramenilo z toho, že jsem si povídala s kamarádem dlouho do noci. Pořád vysvětloval, co bude za třicet miliard roků, tak jsem z toho asi byla neklidná.
Není to zlé, že jsou pryč? Nechybějí vám jako inspirace k písničkám?
S písničkami absolutně neměly co dělat. U mě inspirace přichází z jiných zdrojů.
Vaše předešlá deska Pelikán byla hodně o citech, o zamilovanosti. V jaké životní fázi jste byla, když vznikala nová deska?
Teď to bylo úplně jiné. Písničky vznikly všechny za jeden týden, přímo ve zkušebně. Jsou to takové momentky, jednotlivé okamžiky, každá je napsaná v jiné náladě. Bylo to zábavné. Používala jsem slovíčka, která mi při poslechu melodie právě jen tak přicházela do hlavy. Pak se mi zdálo, že bych třeba ta slova vůbec nepoužila, kdybych víc přemýšlela. Ale přesto jsem je tam nechala.
Počkejte, tohle asi není zrovna obvyklý postup, jak vzniká nová deska...
Poprvé se mi povedlo to, co jsem slyšela o jiných. Říká se, že takhle vznikaly Dylanovy písničky. Zpíval přímo do not text, který na místě vymýšlel. Mně se to zatím dříve dařilo s angličtinou, ale se slovenštinou je to složitější. Takže jsem ráda, že se to povedlo.
V čem je to složitější?
Ve slovenštině jsem vždycky ovlivněná konkrétností toho jazyka. Když zpíváte slovensky, říkáte slova, která znáte odmalička, takže se některá stydíte použít, leknete se jich. Nad angličtinou takhle nepřemýšlím, ta slova jsou mi více cizí. Tak jsem si řekla, že to nebudu řešit. Prostě jsem zpívala, co mě napadlo. Aspoň jsem se zbavila stresů z nedopsaných textů, když vznikaly takhle přímo.
Ale proč jste tak spěchali?
Skončili jsme koncertní šňůru a dohodli se, že druhý den jdeme do zkušebny. Vycházelo to ze snahy ukončit smlouvu, kterou máme s vydavatelstvím Universal. Dostali jsme totiž nabídku od velkého zahraničního vydavatelství, které má zájem vydat nám evropskou desku v angličtině. Nechci o tu šanci přijít. Tak jsme si řekli, že to bude cesta, jak smluvní vztah férově ukončit. Vydáme rychle desku pro český a slovenský trh. Prostě si uděláme čárku a budeme se moct v klidu věnovat jiným věcem.
Jste podivuhodně upřímná. Nebojíte se, že tím u posluchačů vyvoláte dojem, že jste tu desku s prominutím odflákli?
Najednou nám došlo, že by byla strašná škoda ji jen tak odbýt. Ono to prostě nejde - jen tak si udělat čárku. Tak jsme si všechno, co za týden vzniklo, nahráli na kazety a měsíc si dali dovolenou. Prvního září jsme nastoupili do studia, připravení, pěkně jako do školy. Universal vůbec neměl v plánu, že do konce roku vydáme další desku. Byli spíše proti, abychom se do ní tak hrnuli. Tak jsme jim vysvětlili, proč to děláme. Myslím, že pochopili. Spolupráce je velmi korektní a nevznikl žádný zádrhel.
Neřekla jste ještě, které velké evropské vydavatelství o vás má zájem...
Je to Warner.
Máte mu teď co nabídnout, když máte za sebou tu superrychlou desku?
Mám zásobu asi čtyřiceti anglických věcí. Jediná záchrana, jak je ušetřit, bylo napsat ty nové. Ale nevím, co mě čeká, jestli to bude hektičtější práce... Jsem ráda, že o mě mají zájem, a proto jsem ochotna do toho jít. Nevypadá to na prvoplánový boom, že by chtěli zaplavit Evropu mojí deskou. O to mi ani nejde. Byla bych ráda, kdyby se nám podařilo dostat se do evropských klubů. Jenže aby vás do klubu pozvali, musí vás znát. Můj plán prostě je, dostat svou hudbu za slovensko-české hranice.
Z čistírny mám stres
Kdybyste si teď zkusila vzpomenout na dobu, kdy vám bylo sedmnáct... Odstěhovala jste se od rodičů do Bratislavy s tím, že prostě jen tak budete zpívat. Dokážete říct, v čem jste se od té doby změnila?
Myslím, že se výrazně neměním. Změnily se jen okolnosti kolem mě. Když má člověk schopnost rozlišovat ty věci, které se na něj z každé strany valí, tak si zachová i to, co v něm bylo předtím. Ale nevím, jak to nazvat. Hledám slovíčka... Změny kolem mě nejsou takové, že bych kvůli nim byla jiná. Nemám pocit, že dělám něco velkolepého, obrovského. Mně to všechno pořád připadá jako zábava.
Jano, jste praktická?
Absolutně nepraktická!
Zkusíte to popsat?
Někdy mám pocit, že věci, které se mi stávají, se nemůžou přihodit nikomu jinému na světě. (Ke stolu si přisedá Janin manažer Josef Šebo a vstupuje do rozhovoru slovy: "Když máme vyjet ve dvanáct, volám jí už v jedenáct, ať nezapomene kytaru. Přijde v půl jedné a bez kytary. Ale že by byla nepraktická? Vždyť pak vyleze na pódium a je z ní fantastická zpěvačka, která neudělá jedinou chybu - praktická jako ďábel.) Všechno mám takové popletené, jako ve starých italských komediích. Ale samozřejmě, že občas zvládnu jít do čistírny nebo do banky. Z toho jsem už celkem ztratila stres...
Stres z banky? Jak se projevoval?
Když jsem poprvé šla na poštu vypsat nějakou poukázku, úplně jsem se zhroutila. Volala jsem mámě: Proč tam dávají tolik kolonek? Proč to lidem dělají? Teď už to taky beru jako zábavu - součást hry, ve které se člověk musí naučit orientovat.
Když jsme u těch praktických záležitostí... O tom, co se podařilo vám, sní hodně mladých lidí. V porovnání s vašimi vrstevníky, kterým je kolem dvaceti, vyděláváte coby žádaná zpěvačka mnohem víc peněz. Jste spořivý typ?
Absolutně nespořivý. Teď se to možná i obrací proti mně. Už půl roku totiž přemýšlím, jestli si mám pořídit nějaký byt. Už jsem byla rozhodnutá, ale zrovna jsem včera došla k názoru, že to není tak nutné. Byly by to jen zbytečné starosti.
Jak bydlíte?
V pronajatém bytě. Když si představím, že bych měla spořit... Nebo si vzít kvůli bytu nějakou hypotéku a pak se o ni starat. Ale to bude strašný rozhovor! Budu vypadat jako úplný blázen. Jo, když jsme u toho majetku - mám počítač. I auto mám. Sice dvacet roků staré, ale krásné. Moc krásné. Jenom nemám řidičák...
Vidím, že tam v Bratislavě míváte podobný problém. Nedávno mi líčil Miro Žbirka, jak dlouho mu trvalo, než se odhodlal začít řídit auto...
Už jsem se dokonce odhodlala zajít do autoškoly a první, co mi tam paní povídala, bylo: "I Meky Žbirka si tu dělal řidičák. A nebojte, když to zvládl on, zvládnete to taky.
Politika? Nic pro mě
Tady u nás o Slovensku dost slyšíme v souvislosti s různými politickými šarvátkami. Zajímáte se o ně?
V politice se neangažuju. Kdybych se jí zabývala, měla bych v hlavě úplný zmatek. Na druhé straně, politická situace na Slovensku je všem tak hodně na očích, že se před politikou nikdo nemůže schovat. Takže samozřejmě ji vnímám, ale spíš jako zábavný, místy napínavý seriál.
Často býváte v Česku. Můžete srovnat, kde lidé o politice mluví častěji?
Myslím, že na ni nadávají všichni úplně stejně, u vás i u nás.
A vůbec, když vystupujete tady, připadá vám, že jste v jiné zemi?
Pan Július Satinský říkal, že když přijdete do české hospody, není slyšet vlastní slovo. Někdo tam třeba řekne: Včera mi vypnuli elektřinu, a celá hospoda pak dvě hodiny mluví o tom, jak funguje elektrárna. Když přijdete do hospody na Slovensku, je tam ticho. O půl osmé někdo řekne: Měli bysme rozsvítit. Jeden vstane, zmáčkne vypínač a je dál ticho. To přirovnání se mi líbí... Ale rozdíly jsou vidět třeba i v hudebním světě. Co se týká fungování klubů, festivalů, jsou u vás mnohem širší možnosti. Na Slovensku například nejsou hudební časopisy. Parta nadšenců tam vydává jenom jeden, na novinovém papíře, protože nemají dost peněz. Jinak u nás vycházejí akorát tak společenské týdeníky, které vyžadují šablonovité rozhovory typu jakého máte zrovna přítele a tak.
Hodně umělců vystupuje na podporu té či oné strany, zpívají na stranických večírcích. To je stejné na Slovensku i u nás. Jak se stavíte k takovým nabídkám?
Už je nedostávám. Kdysi jsme jim dali najevo, že je nepřijímám, tak už nikdo nevolá. Vědí, že bych stejně nešla.
Proč ne? Hodně zpěváků a herců říká, že je to normální vystoupení, kšeft jako kterýkoli jiný koncert.
Nemyslím, že to je jen tak. Politika je součástí showbyznysu a oni dobře vědí, proč zvou na svou podporu tu nebo tu kapelu. Vědí, kdo jim přiláká voliče. Do toho bych nešla. Jo, třeba bych si řekla - to je fajn týpek, líbí se mi jeho názory, stojím za ním. A za dva dny zjistím, že udělal něco, co mi vadí. Ale už jsem s ním spojená. Proto do těchto věcí nejdu.
O vás se říká, že jen tak každou nabídku nepřijímáte. Je to pravda?
Tak to já nevím. Máme nějaká pravidla, ale spíše taková nevyřešená. Nechávám to na Jožkovi. Někdy se poradíme. Když jde třeba o vystoupení v televizi, snažíme se zjistit, kdo to režíruje, kdo tam vystupuje a proč... Ale nebereme to tak vážně, jak to teď zní. Prostě si řekneme: Chceme tam jít? Tak pojďme. Nechce se nám? Tak nejdeme.
Byla bych špatná miss
Když vás tak poslouchám, nějak si vás nedovedu představit jako finalistku soutěže Miss, kterou jste byla. Od těch se obvykle očekává poslušnost a úsměvy na všechny strany. Co vás tehdy vedlo k účasti v té soutěži?
Co já vím? Bylo mi šestnáct a říkala jsem si: Co se dá dělat v Martině? Když se k organizátorům soutěže dostaly moje fotky a sami mi zavolali, tak jsem to zkusila. Byl to první ročník Miss Slovenska, tehdy to ještě lidé nebrali tak vážně. Bylo to legrační a spíše příjemné. Ale oni dobře věděli, že nemůžu vyhrát. Pořád jsem tam něco brblala, neposlouchala. Poznali, že by se mnou měli jenom starosti.
Co třeba nabídky na muzikály? Nedostáváte je?
Dostala jsem nabídky, ale nějak mi to nesedělo. Cítila jsem se komicky. Když jsem byla dítě, líbily se mi filmové muzikály jako třeba West Side Story, Chorus Line nebo Čaroděj ze země Oz. Když přišla do Čech a pak i na Slovensko ta současná vlna muzikálů, nesebralo mě to.
Znamená to, že jste vystupování v muzikálu zkusila?
Dostala jsem na zkoušku text, kde jsem měla zpívat: Jsem mrtvá růže. Byla jsem na prvních korepeticích, před lidmi, kteří se na mě přišli podívat, a strašně se mi chtělo smát. No představte si mě, jak zpívám, že jsem mrtvá růže. Pak mi při baletní zkoušce začal choreograf vysvětlovat, jak mám dát nožičku nahoru. To už jsem nezvládla. Říkal: Budeme muset moc a moc pracovat. Já řekla: Jo, ale beze mě.
Takovým chováním asi leckoho pořádně štvete...
Jsou lidé, kteří si myslí, že bych měla být více natěšená. Ale naopak lidé, jako je třeba pan Bednárik, který muzikál režíroval, se kvůli tomu neurazí. Ví, že to tak prostě je. Pochopil, že mu nechci kazit práci. Vždyť to je přece normální, že si vybírám, co chci dělat. Když jdu do supermarketu, taky si vyberu, co potřebuju, a neberu všechno.
Ten byl dobrý! Tak, že si ho dodnes pamatuju. Dokonce jsem v něm byla neviditelná.
Vy si to snad opravdu pamatujete! Fakt jste tehdy líčila, že vás nebylo vidět. Přiznávám, že jsem si doteď myslela, že povídáním o snech jen tak balamutíte novináře.
Balamutit novináře? Ale kdeže!
Míváte ty sny pořád?
Nemám. Bohužel, už odešly. Dneska v noci jsem se sice někam propadávala tekutými písky, ale to pramenilo z toho, že jsem si povídala s kamarádem dlouho do noci. Pořád vysvětloval, co bude za třicet miliard roků, tak jsem z toho asi byla neklidná.
Není to zlé, že jsou pryč? Nechybějí vám jako inspirace k písničkám?
S písničkami absolutně neměly co dělat. U mě inspirace přichází z jiných zdrojů.
Vaše předešlá deska Pelikán byla hodně o citech, o zamilovanosti. V jaké životní fázi jste byla, když vznikala nová deska?
Teď to bylo úplně jiné. Písničky vznikly všechny za jeden týden, přímo ve zkušebně. Jsou to takové momentky, jednotlivé okamžiky, každá je napsaná v jiné náladě. Bylo to zábavné. Používala jsem slovíčka, která mi při poslechu melodie právě jen tak přicházela do hlavy. Pak se mi zdálo, že bych třeba ta slova vůbec nepoužila, kdybych víc přemýšlela. Ale přesto jsem je tam nechala.
Počkejte, tohle asi není zrovna obvyklý postup, jak vzniká nová deska...
Poprvé se mi povedlo to, co jsem slyšela o jiných. Říká se, že takhle vznikaly Dylanovy písničky. Zpíval přímo do not text, který na místě vymýšlel. Mně se to zatím dříve dařilo s angličtinou, ale se slovenštinou je to složitější. Takže jsem ráda, že se to povedlo.
V čem je to složitější?
Ve slovenštině jsem vždycky ovlivněná konkrétností toho jazyka. Když zpíváte slovensky, říkáte slova, která znáte odmalička, takže se některá stydíte použít, leknete se jich. Nad angličtinou takhle nepřemýšlím, ta slova jsou mi více cizí. Tak jsem si řekla, že to nebudu řešit. Prostě jsem zpívala, co mě napadlo. Aspoň jsem se zbavila stresů z nedopsaných textů, když vznikaly takhle přímo.
Ale proč jste tak spěchali?
Skončili jsme koncertní šňůru a dohodli se, že druhý den jdeme do zkušebny. Vycházelo to ze snahy ukončit smlouvu, kterou máme s vydavatelstvím Universal. Dostali jsme totiž nabídku od velkého zahraničního vydavatelství, které má zájem vydat nám evropskou desku v angličtině. Nechci o tu šanci přijít. Tak jsme si řekli, že to bude cesta, jak smluvní vztah férově ukončit. Vydáme rychle desku pro český a slovenský trh. Prostě si uděláme čárku a budeme se moct v klidu věnovat jiným věcem.
Jste podivuhodně upřímná. Nebojíte se, že tím u posluchačů vyvoláte dojem, že jste tu desku s prominutím odflákli?
Najednou nám došlo, že by byla strašná škoda ji jen tak odbýt. Ono to prostě nejde - jen tak si udělat čárku. Tak jsme si všechno, co za týden vzniklo, nahráli na kazety a měsíc si dali dovolenou. Prvního září jsme nastoupili do studia, připravení, pěkně jako do školy. Universal vůbec neměl v plánu, že do konce roku vydáme další desku. Byli spíše proti, abychom se do ní tak hrnuli. Tak jsme jim vysvětlili, proč to děláme. Myslím, že pochopili. Spolupráce je velmi korektní a nevznikl žádný zádrhel.
Neřekla jste ještě, které velké evropské vydavatelství o vás má zájem...
Je to Warner.
Máte mu teď co nabídnout, když máte za sebou tu superrychlou desku?
Mám zásobu asi čtyřiceti anglických věcí. Jediná záchrana, jak je ušetřit, bylo napsat ty nové. Ale nevím, co mě čeká, jestli to bude hektičtější práce... Jsem ráda, že o mě mají zájem, a proto jsem ochotna do toho jít. Nevypadá to na prvoplánový boom, že by chtěli zaplavit Evropu mojí deskou. O to mi ani nejde. Byla bych ráda, kdyby se nám podařilo dostat se do evropských klubů. Jenže aby vás do klubu pozvali, musí vás znát. Můj plán prostě je, dostat svou hudbu za slovensko-české hranice.
Z čistírny mám stres
Kdybyste si teď zkusila vzpomenout na dobu, kdy vám bylo sedmnáct... Odstěhovala jste se od rodičů do Bratislavy s tím, že prostě jen tak budete zpívat. Dokážete říct, v čem jste se od té doby změnila?
Myslím, že se výrazně neměním. Změnily se jen okolnosti kolem mě. Když má člověk schopnost rozlišovat ty věci, které se na něj z každé strany valí, tak si zachová i to, co v něm bylo předtím. Ale nevím, jak to nazvat. Hledám slovíčka... Změny kolem mě nejsou takové, že bych kvůli nim byla jiná. Nemám pocit, že dělám něco velkolepého, obrovského. Mně to všechno pořád připadá jako zábava.
Jano, jste praktická?
Absolutně nepraktická!
Zkusíte to popsat?
Někdy mám pocit, že věci, které se mi stávají, se nemůžou přihodit nikomu jinému na světě. (Ke stolu si přisedá Janin manažer Josef Šebo a vstupuje do rozhovoru slovy: "Když máme vyjet ve dvanáct, volám jí už v jedenáct, ať nezapomene kytaru. Přijde v půl jedné a bez kytary. Ale že by byla nepraktická? Vždyť pak vyleze na pódium a je z ní fantastická zpěvačka, která neudělá jedinou chybu - praktická jako ďábel.) Všechno mám takové popletené, jako ve starých italských komediích. Ale samozřejmě, že občas zvládnu jít do čistírny nebo do banky. Z toho jsem už celkem ztratila stres...
Stres z banky? Jak se projevoval?
Když jsem poprvé šla na poštu vypsat nějakou poukázku, úplně jsem se zhroutila. Volala jsem mámě: Proč tam dávají tolik kolonek? Proč to lidem dělají? Teď už to taky beru jako zábavu - součást hry, ve které se člověk musí naučit orientovat.
Když jsme u těch praktických záležitostí... O tom, co se podařilo vám, sní hodně mladých lidí. V porovnání s vašimi vrstevníky, kterým je kolem dvaceti, vyděláváte coby žádaná zpěvačka mnohem víc peněz. Jste spořivý typ?
Absolutně nespořivý. Teď se to možná i obrací proti mně. Už půl roku totiž přemýšlím, jestli si mám pořídit nějaký byt. Už jsem byla rozhodnutá, ale zrovna jsem včera došla k názoru, že to není tak nutné. Byly by to jen zbytečné starosti.
Jak bydlíte?
V pronajatém bytě. Když si představím, že bych měla spořit... Nebo si vzít kvůli bytu nějakou hypotéku a pak se o ni starat. Ale to bude strašný rozhovor! Budu vypadat jako úplný blázen. Jo, když jsme u toho majetku - mám počítač. I auto mám. Sice dvacet roků staré, ale krásné. Moc krásné. Jenom nemám řidičák...
Vidím, že tam v Bratislavě míváte podobný problém. Nedávno mi líčil Miro Žbirka, jak dlouho mu trvalo, než se odhodlal začít řídit auto...
Už jsem se dokonce odhodlala zajít do autoškoly a první, co mi tam paní povídala, bylo: "I Meky Žbirka si tu dělal řidičák. A nebojte, když to zvládl on, zvládnete to taky.
Politika? Nic pro mě
Tady u nás o Slovensku dost slyšíme v souvislosti s různými politickými šarvátkami. Zajímáte se o ně?
V politice se neangažuju. Kdybych se jí zabývala, měla bych v hlavě úplný zmatek. Na druhé straně, politická situace na Slovensku je všem tak hodně na očích, že se před politikou nikdo nemůže schovat. Takže samozřejmě ji vnímám, ale spíš jako zábavný, místy napínavý seriál.
Často býváte v Česku. Můžete srovnat, kde lidé o politice mluví častěji?
Myslím, že na ni nadávají všichni úplně stejně, u vás i u nás.
A vůbec, když vystupujete tady, připadá vám, že jste v jiné zemi?
Pan Július Satinský říkal, že když přijdete do české hospody, není slyšet vlastní slovo. Někdo tam třeba řekne: Včera mi vypnuli elektřinu, a celá hospoda pak dvě hodiny mluví o tom, jak funguje elektrárna. Když přijdete do hospody na Slovensku, je tam ticho. O půl osmé někdo řekne: Měli bysme rozsvítit. Jeden vstane, zmáčkne vypínač a je dál ticho. To přirovnání se mi líbí... Ale rozdíly jsou vidět třeba i v hudebním světě. Co se týká fungování klubů, festivalů, jsou u vás mnohem širší možnosti. Na Slovensku například nejsou hudební časopisy. Parta nadšenců tam vydává jenom jeden, na novinovém papíře, protože nemají dost peněz. Jinak u nás vycházejí akorát tak společenské týdeníky, které vyžadují šablonovité rozhovory typu jakého máte zrovna přítele a tak.
Hodně umělců vystupuje na podporu té či oné strany, zpívají na stranických večírcích. To je stejné na Slovensku i u nás. Jak se stavíte k takovým nabídkám?
Už je nedostávám. Kdysi jsme jim dali najevo, že je nepřijímám, tak už nikdo nevolá. Vědí, že bych stejně nešla.
Proč ne? Hodně zpěváků a herců říká, že je to normální vystoupení, kšeft jako kterýkoli jiný koncert.
Nemyslím, že to je jen tak. Politika je součástí showbyznysu a oni dobře vědí, proč zvou na svou podporu tu nebo tu kapelu. Vědí, kdo jim přiláká voliče. Do toho bych nešla. Jo, třeba bych si řekla - to je fajn týpek, líbí se mi jeho názory, stojím za ním. A za dva dny zjistím, že udělal něco, co mi vadí. Ale už jsem s ním spojená. Proto do těchto věcí nejdu.
O vás se říká, že jen tak každou nabídku nepřijímáte. Je to pravda?
Tak to já nevím. Máme nějaká pravidla, ale spíše taková nevyřešená. Nechávám to na Jožkovi. Někdy se poradíme. Když jde třeba o vystoupení v televizi, snažíme se zjistit, kdo to režíruje, kdo tam vystupuje a proč... Ale nebereme to tak vážně, jak to teď zní. Prostě si řekneme: Chceme tam jít? Tak pojďme. Nechce se nám? Tak nejdeme.
Byla bych špatná miss
Když vás tak poslouchám, nějak si vás nedovedu představit jako finalistku soutěže Miss, kterou jste byla. Od těch se obvykle očekává poslušnost a úsměvy na všechny strany. Co vás tehdy vedlo k účasti v té soutěži?
Co já vím? Bylo mi šestnáct a říkala jsem si: Co se dá dělat v Martině? Když se k organizátorům soutěže dostaly moje fotky a sami mi zavolali, tak jsem to zkusila. Byl to první ročník Miss Slovenska, tehdy to ještě lidé nebrali tak vážně. Bylo to legrační a spíše příjemné. Ale oni dobře věděli, že nemůžu vyhrát. Pořád jsem tam něco brblala, neposlouchala. Poznali, že by se mnou měli jenom starosti.
Co třeba nabídky na muzikály? Nedostáváte je?
Dostala jsem nabídky, ale nějak mi to nesedělo. Cítila jsem se komicky. Když jsem byla dítě, líbily se mi filmové muzikály jako třeba West Side Story, Chorus Line nebo Čaroděj ze země Oz. Když přišla do Čech a pak i na Slovensko ta současná vlna muzikálů, nesebralo mě to.
Znamená to, že jste vystupování v muzikálu zkusila?
Dostala jsem na zkoušku text, kde jsem měla zpívat: Jsem mrtvá růže. Byla jsem na prvních korepeticích, před lidmi, kteří se na mě přišli podívat, a strašně se mi chtělo smát. No představte si mě, jak zpívám, že jsem mrtvá růže. Pak mi při baletní zkoušce začal choreograf vysvětlovat, jak mám dát nožičku nahoru. To už jsem nezvládla. Říkal: Budeme muset moc a moc pracovat. Já řekla: Jo, ale beze mě.
Takovým chováním asi leckoho pořádně štvete...
Jsou lidé, kteří si myslí, že bych měla být více natěšená. Ale naopak lidé, jako je třeba pan Bednárik, který muzikál režíroval, se kvůli tomu neurazí. Ví, že to tak prostě je. Pochopil, že mu nechci kazit práci. Vždyť to je přece normální, že si vybírám, co chci dělat. Když jdu do supermarketu, taky si vyberu, co potřebuju, a neberu všechno.
|
Jana Kirschner |
 Slovenská zpěvačka Jana Kirschner během pražského vystoupení v klubu Meloun. |
 Slovenská zpěvačka Jana Kirschner. |
 Slovenská zpěvačka Jana Kirschner. |
 Slovenská zpěvačka Jana Kirschner. |
 Slovenská zpěvačka Jana Kirschner. |
 Slovenská zpěvačka Jana Kirschner. |
 Slovenská zpěvačka Jana Kirschner. |
 Slovenská zpěvačka Jana Kirschner s cenou slovenské hudební Akademie za rok 2000. |
 |
 |
