Jste zvyklá mluvit pohybem. Nemáte někdy pocit, že slova jsou vlastně zbytečná?
Kolikrát ano. Stačí pozorovat lidi. Mnohdy z jejich jediného pohledu nebo pohybu vycítíte líp, co si myslí, než kdyby říkali složitá souvětí.
Jak ještě se u baletky projevuje profesionální deformace?
Když se dívám na lidi kolem sebe, vždycky si hned říkám, tak ten má pohyb v sobě, tenhle zase postavu vhodnou pro balet. Hned poznám, kdo má rytmus v těle, a kdo ne. Někdy v noci se mi také zdají různé varianty prvků, vidím pohyby. Pak ráno přijdu na sál, a nic si z toho nepamatuju.
Jaké to je být primabalerínou v době, kdy peníze a zájem většiny se točí kolem showbyznysu?
Balet se nedá dělat pro peníze, ani kvůli slávě. Je to tak, že bez tance nemůžu být. Vždycky jsem to tak cítila. Když tanec chvíli nemám, chybí mi to. Někdy ho mám zase až moc. Od lásky k nenávisti je velmi blízko. V tomto oboru je to znát, protože tanec občas moc bolí.
Bolest a dřina, to je právě to, co laika napadne nejdřív, když se řekne balet. Stojí to za to?
Určitě. Je to silné. Člověk vidí ten sen, příběh, který chce prožít.
Byla jste tou urputnou holčičkou s velkým snem?
Jako malá jsem doma našla fotku, na níž byla maminka jako baletka. Taková ta klasická, na špičkách, v nadýchaných šatech. Nadchlo mě to, ale maminka mi o tom nic moc nepovídala. Chodila do baletu krátce, pak toho nechala. Když mi bylo šest, přivedla mě do baletu kamarádka. Poprvé jsem stála na jevišti v přípravce Národního divadla, pak začínaly první dětské roličky. Připadalo mi to naprosto normální. Nebrala jsem to jako ztrátu času. Zatímco některé děti běhaly kolem domu, já tancovala. Všechny děti potřebují nějak vybít energii. Pak začal s baletem i můj bratr, který je nyní se mnou v souboru, i sestra. Ta však tance nakonec nechala.
Rodina vás podporovala, nebo odrazovala? Jen babička občas naříkala. Holka, na co ses nám to dala?
Maminka také někdy říkala, ať toho nechám. Ale to až tehdy, když jsem už musela překonávat bolest. Začínalo to tak v páté třídě základní školy. Tehdy jsme měli vystoupení. Obyčejné, školní vystoupení, které nebylo ničím výjimečné. Měla jsem na patách takové díry, že jsem se téměř nemohla postavit. Jenže já chtěla hrozně moc na tom vystoupení tančit. Tak dlouho jsem přemlouvala paní doktorku, až mě ošetřila tak, abych vystoupení zvládla. Jsme takoví sebetrýznitelé.
Také jsem o vás četla, že jste si kvůli tanci málem zničila ledviny...
To jsem si dala. Bylo to v loni. Začalo mě hrozně bolet v zádech, ale myslela jsem si, že je mám jen nějak namožená. Nakonec jsem odtančila Labutí jezero s horečkou. Pak mě rovnou z divadla odvezli do nemocnice. Dávali mi kapačky a dívali se tam na mě jako na blázna. Jenže já opravdu netušila, že jsou to ledviny.
Zase mě napadá stejná otázka. Stojí to za to?
To se nedá vyslovit. Neznáte ten pocit, když se převtělujete. Nemáte zkušenost z toho, jak vzniká nové představení. Bolest je daň. Ale vždycky je přece v životě krásnější a vzácnější to, co se tvrdě vybojuje.
O baletkách mají lidé představu, že si musí neustále udržovat štíhlou linii drastickými dietami. Bojujete i s jídlem?
Je to spíše tak, že jíst nestíháme. Ráno moc nesnídám, protože jdu na sál. Tam jsem mnohdy až do tří hodin. Pak do sebe hodím něco lehkého, protože večer se s plným žaludkem tančit nedá. Dřív jsem nemohla před vystoupením jíst vůbec nic. Teď cítím, že jídlo potřebuji. Musím mít pocit síly. Takže u sebe mívám něco výživného, třeba čokoládu nebo banán.
To před představením celý den trénujete, zkoušíte?
Od desíti máme víc než hodinový trénink. To každý pracuje na sobě. Pak do tří zkoušíme společné scény. A od pěti se připravujeme na večerní představení.
Tančíte v hlavních rolích klasických výpravných baletů, zároveň vystupujete i v různých projektech založených na moderním tanci. Co máte raději?
Klasický balet je grunt. Tam je vše předem dané. Nejde udělat něco nově, jinak, třeba piruetu opačným směrem. V Louskáčku nebo Labutím jezeře se člověk přesně učí dané kroky. Upravit se dá třeba sklon těla, paží, ale jinak se z toho člověk nemůže vykroutit. Myslím, že divák, který zaplatí drahé lístky na balet v Národním divadle, očekává klasiku. Nestojí o experimenty. Moderní tanec je pro mě doplnění klasiky. Člověk musí mít zvládnutou klasickou techniku, a pak se může v moderním tanci naučit ovládat tělo i jiným způsobem. Mám moc ráda klasická výpravná díla, Raymondu, Labutí jezero, Romeo a Julii. Přednost ale dávám dramatickým baletům. Takovým, v nichž člověk prožije kus života.
Jakou hudbu máte ráda? Jenom klasiku, nebo i něco jiného?
Moderní hudba mi přijde, že je to jedno a totéž. Jenom se na sebe nabalují různé zvuky. Klasika, to je jako lidská řeč. Život, který je jednou dole, jednou nahoře. Některé skladby jsou přece tak nádherné. Zážitek už je jenom je poslouchat. Tak si představte, jak je úžasné na ně tančit. To se tančí samo, přímo to letí.
Nepohybujete se tak trochu ve zvláštním, uzavřeném světě? Celý den v tělocvičně se stejnými lidmi. A večer se převtělíte v někoho jiného, ale jste zase stále spolu.
Je to uzavřený svět. Jsme od rána do večera zavření za stejnými zdmi. Pochopitelně se snažím z nich dostat ven. Mít přátele také mimo divadlo, načerpat něco i z normálního života. Normální asi není ten správný výraz, ale rozumíte mi, že?
Existuje ještě další mýtus spojený s baletem. Je to opravdu tak, že muži-tanečníci bývají poněkud zženštilí?
Pokud je řeč o homosexualitě, nespojovala bych ji vyloženě s tancem. Výjimky jsou všude, takže samozřejmě takové kluky znám. Pravda však je, že muži, kteří se dají na balet, musí mít určitou dávku estetického cítění. Ovšem nevidím zase tak velký rozdíl mezi nimi a například kulturisty, kteří si pěstují každý sval a zakládají si na svém vzhledu.
V kolika letech se u baletu obvykle končí s kariérou?
Většinou se musíme rozhodnout do čtyřiceti. Problém je v tom, že pak nejdeme do důchodu v pravém slova smyslu. Musíme si najít nějakou práci, protože na důchod v tom věku samozřejmě nemáme nárok. Jenže jakou práci, když zpravidla umíme jenom tančit? Někteří si zakládají baletní školy, předávají zkušenosti dětem. Samozřejmě, že se z baletu nedá zbohatnout ani vydělat tolik, aby měl člověk v těch čtyřiceti našetřeno tak, aby z toho mohl žít.
Máte představu, jak to budete řešit vy?
Chtěla bych se dál věnovat projektům, které už dělám. Jenže člověk neví, co mu vkročí do cesty. Polovinu života jsem věnovala divadlu. Třeba druhou polovinu dám něčemu úplně jinému. Asi by to nebylo jednoduché, ale co já vím?
A co byste nejvíc chtěla?
Mít čas a peníze. Na to, abych mohla jen tak jezdit po světě a pozorovat, jak se kde tanec vyvíjí. Jakým směrem se ubírá.
Kolikrát ano. Stačí pozorovat lidi. Mnohdy z jejich jediného pohledu nebo pohybu vycítíte líp, co si myslí, než kdyby říkali složitá souvětí.
Jak ještě se u baletky projevuje profesionální deformace?
Když se dívám na lidi kolem sebe, vždycky si hned říkám, tak ten má pohyb v sobě, tenhle zase postavu vhodnou pro balet. Hned poznám, kdo má rytmus v těle, a kdo ne. Někdy v noci se mi také zdají různé varianty prvků, vidím pohyby. Pak ráno přijdu na sál, a nic si z toho nepamatuju.
Jaké to je být primabalerínou v době, kdy peníze a zájem většiny se točí kolem showbyznysu?
Balet se nedá dělat pro peníze, ani kvůli slávě. Je to tak, že bez tance nemůžu být. Vždycky jsem to tak cítila. Když tanec chvíli nemám, chybí mi to. Někdy ho mám zase až moc. Od lásky k nenávisti je velmi blízko. V tomto oboru je to znát, protože tanec občas moc bolí.
|
TEREZA PODAŘILOVÁ |
Bolest a dřina, to je právě to, co laika napadne nejdřív, když se řekne balet. Stojí to za to?
Určitě. Je to silné. Člověk vidí ten sen, příběh, který chce prožít.
Byla jste tou urputnou holčičkou s velkým snem?
Jako malá jsem doma našla fotku, na níž byla maminka jako baletka. Taková ta klasická, na špičkách, v nadýchaných šatech. Nadchlo mě to, ale maminka mi o tom nic moc nepovídala. Chodila do baletu krátce, pak toho nechala. Když mi bylo šest, přivedla mě do baletu kamarádka. Poprvé jsem stála na jevišti v přípravce Národního divadla, pak začínaly první dětské roličky. Připadalo mi to naprosto normální. Nebrala jsem to jako ztrátu času. Zatímco některé děti běhaly kolem domu, já tancovala. Všechny děti potřebují nějak vybít energii. Pak začal s baletem i můj bratr, který je nyní se mnou v souboru, i sestra. Ta však tance nakonec nechala.
Rodina vás podporovala, nebo odrazovala? Jen babička občas naříkala. Holka, na co ses nám to dala?
Maminka také někdy říkala, ať toho nechám. Ale to až tehdy, když jsem už musela překonávat bolest. Začínalo to tak v páté třídě základní školy. Tehdy jsme měli vystoupení. Obyčejné, školní vystoupení, které nebylo ničím výjimečné. Měla jsem na patách takové díry, že jsem se téměř nemohla postavit. Jenže já chtěla hrozně moc na tom vystoupení tančit. Tak dlouho jsem přemlouvala paní doktorku, až mě ošetřila tak, abych vystoupení zvládla. Jsme takoví sebetrýznitelé.
Také jsem o vás četla, že jste si kvůli tanci málem zničila ledviny...
To jsem si dala. Bylo to v loni. Začalo mě hrozně bolet v zádech, ale myslela jsem si, že je mám jen nějak namožená. Nakonec jsem odtančila Labutí jezero s horečkou. Pak mě rovnou z divadla odvezli do nemocnice. Dávali mi kapačky a dívali se tam na mě jako na blázna. Jenže já opravdu netušila, že jsou to ledviny.
Zase mě napadá stejná otázka. Stojí to za to?
To se nedá vyslovit. Neznáte ten pocit, když se převtělujete. Nemáte zkušenost z toho, jak vzniká nové představení. Bolest je daň. Ale vždycky je přece v životě krásnější a vzácnější to, co se tvrdě vybojuje.
O baletkách mají lidé představu, že si musí neustále udržovat štíhlou linii drastickými dietami. Bojujete i s jídlem?
Je to spíše tak, že jíst nestíháme. Ráno moc nesnídám, protože jdu na sál. Tam jsem mnohdy až do tří hodin. Pak do sebe hodím něco lehkého, protože večer se s plným žaludkem tančit nedá. Dřív jsem nemohla před vystoupením jíst vůbec nic. Teď cítím, že jídlo potřebuji. Musím mít pocit síly. Takže u sebe mívám něco výživného, třeba čokoládu nebo banán.
To před představením celý den trénujete, zkoušíte?
Od desíti máme víc než hodinový trénink. To každý pracuje na sobě. Pak do tří zkoušíme společné scény. A od pěti se připravujeme na večerní představení.
Tančíte v hlavních rolích klasických výpravných baletů, zároveň vystupujete i v různých projektech založených na moderním tanci. Co máte raději?
Klasický balet je grunt. Tam je vše předem dané. Nejde udělat něco nově, jinak, třeba piruetu opačným směrem. V Louskáčku nebo Labutím jezeře se člověk přesně učí dané kroky. Upravit se dá třeba sklon těla, paží, ale jinak se z toho člověk nemůže vykroutit. Myslím, že divák, který zaplatí drahé lístky na balet v Národním divadle, očekává klasiku. Nestojí o experimenty. Moderní tanec je pro mě doplnění klasiky. Člověk musí mít zvládnutou klasickou techniku, a pak se může v moderním tanci naučit ovládat tělo i jiným způsobem. Mám moc ráda klasická výpravná díla, Raymondu, Labutí jezero, Romeo a Julii. Přednost ale dávám dramatickým baletům. Takovým, v nichž člověk prožije kus života.
Jakou hudbu máte ráda? Jenom klasiku, nebo i něco jiného?
Moderní hudba mi přijde, že je to jedno a totéž. Jenom se na sebe nabalují různé zvuky. Klasika, to je jako lidská řeč. Život, který je jednou dole, jednou nahoře. Některé skladby jsou přece tak nádherné. Zážitek už je jenom je poslouchat. Tak si představte, jak je úžasné na ně tančit. To se tančí samo, přímo to letí.
Nepohybujete se tak trochu ve zvláštním, uzavřeném světě? Celý den v tělocvičně se stejnými lidmi. A večer se převtělíte v někoho jiného, ale jste zase stále spolu.
Je to uzavřený svět. Jsme od rána do večera zavření za stejnými zdmi. Pochopitelně se snažím z nich dostat ven. Mít přátele také mimo divadlo, načerpat něco i z normálního života. Normální asi není ten správný výraz, ale rozumíte mi, že?
Existuje ještě další mýtus spojený s baletem. Je to opravdu tak, že muži-tanečníci bývají poněkud zženštilí?
Pokud je řeč o homosexualitě, nespojovala bych ji vyloženě s tancem. Výjimky jsou všude, takže samozřejmě takové kluky znám. Pravda však je, že muži, kteří se dají na balet, musí mít určitou dávku estetického cítění. Ovšem nevidím zase tak velký rozdíl mezi nimi a například kulturisty, kteří si pěstují každý sval a zakládají si na svém vzhledu.
V kolika letech se u baletu obvykle končí s kariérou?
Většinou se musíme rozhodnout do čtyřiceti. Problém je v tom, že pak nejdeme do důchodu v pravém slova smyslu. Musíme si najít nějakou práci, protože na důchod v tom věku samozřejmě nemáme nárok. Jenže jakou práci, když zpravidla umíme jenom tančit? Někteří si zakládají baletní školy, předávají zkušenosti dětem. Samozřejmě, že se z baletu nedá zbohatnout ani vydělat tolik, aby měl člověk v těch čtyřiceti našetřeno tak, aby z toho mohl žít.
Máte představu, jak to budete řešit vy?
Chtěla bych se dál věnovat projektům, které už dělám. Jenže člověk neví, co mu vkročí do cesty. Polovinu života jsem věnovala divadlu. Třeba druhou polovinu dám něčemu úplně jinému. Asi by to nebylo jednoduché, ale co já vím?
A co byste nejvíc chtěla?
Mít čas a peníze. Na to, abych mohla jen tak jezdit po světě a pozorovat, jak se kde tanec vyvíjí. Jakým směrem se ubírá.
 Tereza Podařilová během on-line rozhovoru z redakce iDNES. |
 Tereza Podařilová během on-line rozhovoru z redakce iDNES. |
 Tereza Podařilová během on-line rozhovoru z redakce iDNES. |
