Herečka, fotografka, ale hlavně Hitlerova filmařka. Této nálepky se Leni Riefenstahl nezbaví do konce života. A to nedávno oslavila sté narozeniny.
Kdykoli se Leni Riefenstahl pro něco rozhodla, obyčejně toho dosáhla. A když to nešlo "po dobrém", neváhala si trochu pomoci. Příkladem mohou být její potápěčské zkoušky, které složila v 71 letech. Normálně by jí to pro vysoký věk zakázali, ale Leni ze sebe udělala padesátiletou "mladici", takže prošla. Podmořský svět ji natolik okouzlil, že se jako jedna z prvních na světě začala v sedmdesátých letech věnovat podmořské fotografii a vydala několik knih.
Ale ať už si to Leni Riefenstahl připouští či ne, s jejím jménem bude navždy spojován přídomek Hitlerovy filmařky. Přitom zakázky pro nacistické Německo tvoří jen malou část její celoživotní práce. Bohužel pro ni však část nejvíce viditelnou.
Od tance přes herectví k režii a produkci
Helena Berta Amálie Riefenstahl, známá jako Leni, se narodila 22. srpna 1902 v Berlíně. Tam také ve dvacátých letech zahájila vcelku úspěšnou kariéru tanečnice. Její samostatné evropské turné, a vlastně i celá taneční kariéra, však skončilo vážným zraněním kolena v roce 1924 v Praze. Během rekonvalescence se Leni seznámila s filmy Arnolda Francka a vycítila svou příležitost. Krásná mladá dívka zaujala režiséra natolik, že pro ni napsal scénář a pomohl jí začít kariéru herečky. Leni přijala novou životní roli s povděkem a nakonec si zahrála v mnoha Franckových filmech. Díky němu také asistovala při natáčení filmů Metropolis, Faust a Modrý anděl, které se točily v nejvýznamnějších ateliérech té doby - v UFA Berlin. Při natáčení filmu Modrý anděl prý docházelo mezi Leni a populární Marlen Dietrich k častým konfliktům. Marlen totiž nesla přítomnost "pronacistické" Leni Riefenstahl velmi nelibě. Jako již poměrně známá herecká hvězda se Leni Riefenstahl pustila do práce na vlastním filmu Modré světlo. Tento pohádkově laděný film zachycuje tragický příběh vztahu mladé dívky (hrála ji Leni) a malíře. Film měl premiéru roku 1932 a zaznamenal značný úspěch. Režisérce vyšla první autobiografická kniha a její fotografie se dostaly na titulní strany významných časopisů. V té době měla řadu fanoušků, mezi které patřil i Adolf Hitler.
Třetí říše a práce pro Hitlera
Když byl v lednu roku 1933 Hitler jmenován říšským kancléřem, požádal Leni Riefenstahl, aby zdokumentovala průběh stranického sjezdu NSDAP v Norimberku. Vznikl tak její první nacistický dokument Vítězství víry. "Je to vlastně jen takový záznam. Filmařsky velmi nedokonalý," tvrdila později. Již rok nato vznikl druhý dokument, tentokrát o sjezdu NSDAP z roku 1934. Jde o zvukově obrazovou epopej oslavující vůdce a "dokonalou" preciznost a organizovanost nové nastupující generace. V hlavní roli: Adolf Hitler a "nové Německo". Režisérka i organizátoři se tentokrát daleko lépe připravili. Stadion dokonce pro potřeby filmu přetvořil architekt říše Albert Speer. Důkladná příprava se zřejmě vyplatila - film Triumf vůle byl po své premiéře na jaře roku 1935 oceněn mnoha mezinárodními cenami. Zároveň však jde o snímek, který ji "označkoval" do konce života. V roce 1935 vznikl ještě další film: Den svobody - naše branná moc. K autorství tohoto oslavného filmu o německé armádě se však režisérka dnes nechce znát. Pak přišly nechvalně proslulé olympijské hry pořádané v Berlíně v roce 1936. Leni Riefenstahl z nich pořídila dvojfilm, který se pak s úspěchem promítal na oslavě Hitlerových 49. narozenin v roce 1938. Je zajímavé, že v celém dokumentu ani v knize, která vznikla vykopírováním záběrů z filmového materiálu, nenajdeme jediný záběr "olympijské" vzducholodi LZ-129 Hindenburg. Důvod je jasný: Hindenburg o rok později explodoval a vzducholoď by tak jen připomínala konec slavného projektu německých vzducholodí. A ukazovat jakýkoli neúspěch Německa by bylo přece nežádoucí.
Disney, Stalin a konec války
Ve čtyřicátých letech obdržela režisérka pozvání Walta Disneye do USA. Z cesty se však vrátila značně zklamaná: během svého pobytu se totiž neustále setkávala se silným protinacistickým hnutím. Leni Riefenstahl vůbec nepochopila, co po ní vlastně všichni chtějí. Jen několik dní před útokem německých vojsk na Sovětský svaz bylo Leni doručeno osobní pozvání od Stalina s nabídkou filmové práce v Moskvě. K tomuto pozvání se však vzhledem k vypuknutí války nestihla vyjádřit. Koncem války pracovala Leni Riefenstahl na ateliérových scénách k filmu Nížina. Vzhledem k tomu, že berlínské ateliéry byly plné, přesunula se do pražských ateliérů na Barrandov. (Film dokončila až v roce 1953 s pomocí Haralda Reinla, režiséra pozdějších filmů Poklad na Stříbrném jezeře či Vinnetou.) V roce 1945 byla zatčena francouzskými vojáky a obžalována ze spolupráce s nacistickým režimem. Od té doby pracovala na své obhajobě. Roku 1952 vydal soud osvobozující rozsudek: "Žádná politická činnost ve prospěch nacistického režimu, která by opravňovala k potrestání." Nebyl ani vysloven požadavek na jakékoli omezování nebo usměrňování její další práce. Dnes Leni Riefenstahl občas tvrdí, že tomu bylo jinak.
Cesta do Afriky a olympiáda v Mnichově
Po skončení války a osvobozujícím rozsudku začala Leni připravovat další projekty. V roce 1956 vyrazila na svou první cestu do Afriky, aby natočila film o novodobém otrokářství. Místo filmování však začala fotografovat. Výsledkem je několik monografií, které dodnes vycházejí v nesčetných dotiscích a jazykových variantách po celém světě. V roce 1972 se Leni Riefenstahl vrátila ještě jednou na olympijské hry, tentokrát do Mnichova, kde fotografovala pro britský Sunday Times. Shodou okolností se tyto hry zapsaly do historie spíše tragicky: atentátem na izraelskou výpravu.
Leni nakonec pozvalo i Rusko
Zájem o osobu Leni Riefenstahl se stal součástí plíživé rehabilitace nacismu. Nikdo to sice přímo nevysloví, ale mnoho lidí se o ni zajímá z "čistě studijních důvodů". Stejně tak jako o nacistické znaky či uniformy. Mezi jednu z největších absurdit života Leni Riefenstahl proto považuji přednášku, kterou letos uspořádala v St. Peterburgu u příležitosti 60. výročí útoku německé armády na sovětské Rusko. Přes vše, co bylo o této ženě napsáno, natočeno a vyřčeno, nebyla dosud zcela uspokojivě zodpovězena otázka, co všechno vlastně znamená slovo kolaborace, jaké má autor morální povinnosti vůči sobě i svému okolí a jakou má odpovědnost za užití svého díla. Více se o Leni Riefenstahl dočtete například v knize Pět životů (vydalo nedávno německé nakladatelství Taschen a prodává se i u nás). Kromě tohoto nepříliš kritického materiálu existují už jen její memoárové knihy či publikace z pera jejích fanoušků. Na adrese http://www.leni-riefenstahl.de se může zájemce seznámit s průřezem celoživotní autorčinouy tvorbou včetně obrazových ukázek. Chybějí zde samozřejmě všechna případná kompromitující díla z nacistického období. Pod názvem Síla obrazu uvedla v roce 1995 Česká televize o Leni Riefenstahl trojdílný životopisný dokument režiséra Raye Mullera.
Fanoušci a přátelé
Mezi přátele a fanoušky Leni Riefenstahl můžeme počítat mnoho osobností, které propojeny tvoří dějiny celého dvacátého století. Od přátel, kteří jí pomáhali při počátcích její filmové tvorby, přes špičky nacistického režimu (Hitlera nevyjímaje) až po mnoho moderních a postmoderních tvůrců. Walt Disney ji zval do Ameriky (tam se jí příliš nelíbilo), se sprinterem Jessem Owensem si dopisovala od olympijských her v roce 1936 až do jeho smrti. Po válce se sblížila s Jeanem Cocteauem. Na světových turné se seznámila například s Ginou Lollobrigidou, Vittoriem de Sicou, Jeanem Maraisem, Andy Warholem či Reinholdem Messnerem. Leni má i dosti bohatý fanklub, k jehož členům patří například Mick Jagger. Velký podíl na dnešní popularitě Leni Riefenstahl má mezinárodní feministické hnutí, obzvlášť pak americké, které se řídí principem "ani žena nazmar".
Kdykoli se Leni Riefenstahl pro něco rozhodla, obyčejně toho dosáhla. A když to nešlo "po dobrém", neváhala si trochu pomoci. Příkladem mohou být její potápěčské zkoušky, které složila v 71 letech. Normálně by jí to pro vysoký věk zakázali, ale Leni ze sebe udělala padesátiletou "mladici", takže prošla. Podmořský svět ji natolik okouzlil, že se jako jedna z prvních na světě začala v sedmdesátých letech věnovat podmořské fotografii a vydala několik knih.
Ale ať už si to Leni Riefenstahl připouští či ne, s jejím jménem bude navždy spojován přídomek Hitlerovy filmařky. Přitom zakázky pro nacistické Německo tvoří jen malou část její celoživotní práce. Bohužel pro ni však část nejvíce viditelnou.
Od tance přes herectví k režii a produkci
Helena Berta Amálie Riefenstahl, známá jako Leni, se narodila 22. srpna 1902 v Berlíně. Tam také ve dvacátých letech zahájila vcelku úspěšnou kariéru tanečnice. Její samostatné evropské turné, a vlastně i celá taneční kariéra, však skončilo vážným zraněním kolena v roce 1924 v Praze. Během rekonvalescence se Leni seznámila s filmy Arnolda Francka a vycítila svou příležitost. Krásná mladá dívka zaujala režiséra natolik, že pro ni napsal scénář a pomohl jí začít kariéru herečky. Leni přijala novou životní roli s povděkem a nakonec si zahrála v mnoha Franckových filmech. Díky němu také asistovala při natáčení filmů Metropolis, Faust a Modrý anděl, které se točily v nejvýznamnějších ateliérech té doby - v UFA Berlin. Při natáčení filmu Modrý anděl prý docházelo mezi Leni a populární Marlen Dietrich k častým konfliktům. Marlen totiž nesla přítomnost "pronacistické" Leni Riefenstahl velmi nelibě. Jako již poměrně známá herecká hvězda se Leni Riefenstahl pustila do práce na vlastním filmu Modré světlo. Tento pohádkově laděný film zachycuje tragický příběh vztahu mladé dívky (hrála ji Leni) a malíře. Film měl premiéru roku 1932 a zaznamenal značný úspěch. Režisérce vyšla první autobiografická kniha a její fotografie se dostaly na titulní strany významných časopisů. V té době měla řadu fanoušků, mezi které patřil i Adolf Hitler.
Třetí říše a práce pro Hitlera
Když byl v lednu roku 1933 Hitler jmenován říšským kancléřem, požádal Leni Riefenstahl, aby zdokumentovala průběh stranického sjezdu NSDAP v Norimberku. Vznikl tak její první nacistický dokument Vítězství víry. "Je to vlastně jen takový záznam. Filmařsky velmi nedokonalý," tvrdila později. Již rok nato vznikl druhý dokument, tentokrát o sjezdu NSDAP z roku 1934. Jde o zvukově obrazovou epopej oslavující vůdce a "dokonalou" preciznost a organizovanost nové nastupující generace. V hlavní roli: Adolf Hitler a "nové Německo". Režisérka i organizátoři se tentokrát daleko lépe připravili. Stadion dokonce pro potřeby filmu přetvořil architekt říše Albert Speer. Důkladná příprava se zřejmě vyplatila - film Triumf vůle byl po své premiéře na jaře roku 1935 oceněn mnoha mezinárodními cenami. Zároveň však jde o snímek, který ji "označkoval" do konce života. V roce 1935 vznikl ještě další film: Den svobody - naše branná moc. K autorství tohoto oslavného filmu o německé armádě se však režisérka dnes nechce znát. Pak přišly nechvalně proslulé olympijské hry pořádané v Berlíně v roce 1936. Leni Riefenstahl z nich pořídila dvojfilm, který se pak s úspěchem promítal na oslavě Hitlerových 49. narozenin v roce 1938. Je zajímavé, že v celém dokumentu ani v knize, která vznikla vykopírováním záběrů z filmového materiálu, nenajdeme jediný záběr "olympijské" vzducholodi LZ-129 Hindenburg. Důvod je jasný: Hindenburg o rok později explodoval a vzducholoď by tak jen připomínala konec slavného projektu německých vzducholodí. A ukazovat jakýkoli neúspěch Německa by bylo přece nežádoucí.
Disney, Stalin a konec války
Ve čtyřicátých letech obdržela režisérka pozvání Walta Disneye do USA. Z cesty se však vrátila značně zklamaná: během svého pobytu se totiž neustále setkávala se silným protinacistickým hnutím. Leni Riefenstahl vůbec nepochopila, co po ní vlastně všichni chtějí. Jen několik dní před útokem německých vojsk na Sovětský svaz bylo Leni doručeno osobní pozvání od Stalina s nabídkou filmové práce v Moskvě. K tomuto pozvání se však vzhledem k vypuknutí války nestihla vyjádřit. Koncem války pracovala Leni Riefenstahl na ateliérových scénách k filmu Nížina. Vzhledem k tomu, že berlínské ateliéry byly plné, přesunula se do pražských ateliérů na Barrandov. (Film dokončila až v roce 1953 s pomocí Haralda Reinla, režiséra pozdějších filmů Poklad na Stříbrném jezeře či Vinnetou.) V roce 1945 byla zatčena francouzskými vojáky a obžalována ze spolupráce s nacistickým režimem. Od té doby pracovala na své obhajobě. Roku 1952 vydal soud osvobozující rozsudek: "Žádná politická činnost ve prospěch nacistického režimu, která by opravňovala k potrestání." Nebyl ani vysloven požadavek na jakékoli omezování nebo usměrňování její další práce. Dnes Leni Riefenstahl občas tvrdí, že tomu bylo jinak.
Cesta do Afriky a olympiáda v Mnichově
Po skončení války a osvobozujícím rozsudku začala Leni připravovat další projekty. V roce 1956 vyrazila na svou první cestu do Afriky, aby natočila film o novodobém otrokářství. Místo filmování však začala fotografovat. Výsledkem je několik monografií, které dodnes vycházejí v nesčetných dotiscích a jazykových variantách po celém světě. V roce 1972 se Leni Riefenstahl vrátila ještě jednou na olympijské hry, tentokrát do Mnichova, kde fotografovala pro britský Sunday Times. Shodou okolností se tyto hry zapsaly do historie spíše tragicky: atentátem na izraelskou výpravu.
Leni nakonec pozvalo i Rusko
Zájem o osobu Leni Riefenstahl se stal součástí plíživé rehabilitace nacismu. Nikdo to sice přímo nevysloví, ale mnoho lidí se o ni zajímá z "čistě studijních důvodů". Stejně tak jako o nacistické znaky či uniformy. Mezi jednu z největších absurdit života Leni Riefenstahl proto považuji přednášku, kterou letos uspořádala v St. Peterburgu u příležitosti 60. výročí útoku německé armády na sovětské Rusko. Přes vše, co bylo o této ženě napsáno, natočeno a vyřčeno, nebyla dosud zcela uspokojivě zodpovězena otázka, co všechno vlastně znamená slovo kolaborace, jaké má autor morální povinnosti vůči sobě i svému okolí a jakou má odpovědnost za užití svého díla. Více se o Leni Riefenstahl dočtete například v knize Pět životů (vydalo nedávno německé nakladatelství Taschen a prodává se i u nás). Kromě tohoto nepříliš kritického materiálu existují už jen její memoárové knihy či publikace z pera jejích fanoušků. Na adrese http://www.leni-riefenstahl.de se může zájemce seznámit s průřezem celoživotní autorčinouy tvorbou včetně obrazových ukázek. Chybějí zde samozřejmě všechna případná kompromitující díla z nacistického období. Pod názvem Síla obrazu uvedla v roce 1995 Česká televize o Leni Riefenstahl trojdílný životopisný dokument režiséra Raye Mullera.
Fanoušci a přátelé
Mezi přátele a fanoušky Leni Riefenstahl můžeme počítat mnoho osobností, které propojeny tvoří dějiny celého dvacátého století. Od přátel, kteří jí pomáhali při počátcích její filmové tvorby, přes špičky nacistického režimu (Hitlera nevyjímaje) až po mnoho moderních a postmoderních tvůrců. Walt Disney ji zval do Ameriky (tam se jí příliš nelíbilo), se sprinterem Jessem Owensem si dopisovala od olympijských her v roce 1936 až do jeho smrti. Po válce se sblížila s Jeanem Cocteauem. Na světových turné se seznámila například s Ginou Lollobrigidou, Vittoriem de Sicou, Jeanem Maraisem, Andy Warholem či Reinholdem Messnerem. Leni má i dosti bohatý fanklub, k jehož členům patří například Mick Jagger. Velký podíl na dnešní popularitě Leni Riefenstahl má mezinárodní feministické hnutí, obzvlášť pak americké, které se řídí principem "ani žena nazmar".
