1918 a dále
Válka skončila, na návsích vyrostly pomníky "Padlým hrdinům 1914-1918". Žádný Josef Švejk. Ten se vrátil, nedal se k Rudé armádě jako jeho autor. Se sapérem Vodičkou popili U kalicha "v šest večer po válce", zatímco na Staroměstském náměstí lid kácel mariánský sloup. Obchod se psy ("ošklivými nečistokrevnými obludami, kterým padělal rodokmeny") šel i za republiky dobře. Revma, ta potvora, neustupovalo a opodeldok zabíral čím dál tím míň. Vida jak se daří některým postavičkám, které za války potkal, Švejk lehce zatrpkl. Třeba trojice z garnizónu, hejtman Linhart, šikovatel Řepa a štábní profous Slavík, který při Švejkově příchodu do vězení pravil: "S neřádama se jedná neřádsky. Jestli se někdo vzpouzí, tak si ho odtáhneme do ajnclíku a tam mu přelámeme všechny žebra a necháme ho tam ležet, dokud nechcípne." "Může být, že dnes hejtman Linhart i za republiky je dále hejtmanem," píše Jaroslav Hašek. "Řepa se vrátil do civilu a vykonává dál své zaměstnání zednického mistra. Může být, že je členem vlasteneckých spolků v republice." O hejtmanu Ságnerovi, v Osudech dobrého vojáka Švejka veliteli Švejkova maršbatalionu, badatel Hodík zjistil, že zemřel 22. června 1927 v Českém zemském ústavu pro choromyslné v Praze-Bohnicích. A skutečný nadporučík Lukáš, velitel 11. marškumpanie, zakončil vojenskou kariéru jako major na ministerstvu národní obrany a zemském vojenském velitelství. Bydlel v Praze-Holešovicích, v ulici U průhonu 48 (dnes 52). V tomto domě, uvádí Hodík, bydlel také se svou budoucí chotí Marií Holubovou a dcerou Martou (pozdější manželkou Alexeje Čepičky) jistý Klement Gottwald. "S Lukášem se nejspíš potkávali na schodech," dodává historik. "Otto Katz je též naživu," napsal Hašek v doslovu k prvnímu dílu Švejka. "Hodil to všechno po převratě na hřebík, vystoupil z církve, dělá dnes prokuristu v jedné továrně na bronz a barviva v severních Čechách." A "pán chladné úřední tváře s rysy zvířecí ukrutnosti, jako by byl právě vypadl z Lombrosovy knihy O typech zločinných", který Švejka vyslýchal, jistě sedí dál na policejním ředitelství.
1948 a dále
Hostinský Palivec podruhé pochopil, jak hluboce se mýlil výrokem: "Pro nás živnostníky neplatí žádná politika." Hospodu mu znárodnili. Když Švejk tou dobou četl, co se píše o výkonech stachanovců, vzpomněl si, jak o jeho jízdě "Na Bělehrad!" referovaly Pražské úřední noviny pod titulkem Vlastenectví mrzáka: "Včera odpoledne byli chodci na hlavních pražských třídách svědky scény, která krásně mluví o tom, že v této veliké a vážné době i synové našeho národa mohou dáti nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti k trůnu stařičkého mocnáře. Zdá se nám, že se vrátily doby starých Řeků a Římanů, kdy Mucius Scaevola dal se odvésti do boje, nedbaje své upálené ruky..." "Kristus pán byl taky nevinnej," vyjádřil se Švejk jednoho dne u piva, "a taky ho ukřižovali. Nikde nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo. Maul halten und weiter dienen! - jako říkávali nám na vojně. To je nejlepší a nejkrásnější." Pak mu jeden pán na chodbě ukázal lvíčka a vyzval ho, aby šel s ním. U soudu Švejkovi nepomohlo ani to, že byl kdysi superarbitrován pro blbost. Když před soudními lékaři zvolal: "Ať žije soudruh Gottwald!", už to nikdo nezapsal jako výrok, osvětlující jeho duševní stav jako notorického blba. Doba se změnila. Na pár let se Švejk ztratil. Ve vězení probíral s Jirousem a Škutinou, jaké urážky císaře pána se dělají ve vožralství. Pak se po čase uchytil jako správce v kynologické stanici Svazarmu, pobočce Praha-Modřany. Lokomotiva číslo 4268 dál stála v Pečkách na šestnácté koleji, ani Železný dědek s ní nepohnul. Ministerstvo vnitra oprášilo rakouskou stupnici pro loajalitu obyvatelstva: Ia, Ib, Ic - IIa, IIb, IIc - IIIa, IIIb, IIIc - IVa, IVb, IVc. Přičemž tahle poslední římská čtyřka pořád znamenala "ve spojení s a) velezrádce a provaz, s b) internovat, s c) pozorovat a zavřít". A četničtí strážmistři vyplňovali dotazníky: "Nálada mezi obyvatelstvem: Ia." V armádě i jinde pořád sloužily postavy jako nadporučík Lukáš ("typ aktivního důstojníka zchátralé rakouské monarchie"), poručík Dub ("starý známý denunciant na svém působišti jako gymnaziální profesor") i jednoroční dobrovolník Marek ("Čím jste v civilu? Studující klasické filozofie? Tedy ožralý inteligent...," zhodnotil ho plukovník Schröder u raportu). Za školní osnovy zodpovídal na ministerstvu plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, po nějaké vesničce v Solnohradech, kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém: "Kniha je, pánové, více různě nařezaných čtvrtek papíru, různého formátu, který jest potištěn a sestaven dohromady, svázán a sklížen. Ano. Víte, pánové, co je to klih? Klih jest lepidlo." Poručík Dub táže se Švejka: "Odkud máš ty vědomosti, pacholku?"
Dnes
Švejk v restauraci U kalicha opět vykládá svůj názor na mezinárodní politiku Rakouska na Balkáně. Může si dovolit být tu denním hostem; vždyť zbohatl na procentech z prodeje suvenýrů, porcelánových figurek, kalendářů a loutek. Pořídil si vizitky. Ani své jméno nepropůjčuje hospodám zadarmo. A jedna chovná stanice irských vlkodavů v Karlových V arech se nazývá "Od Švejka Josefa". Civilní strážníci zmizeli, naopak se vrátili polní kuráti. Opodeldok je v lékárnách pořád k dostání. V románu Švejk nevytáhl paty z Rakousko-Uherska; teď by musel procestovat Česko, Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Polsko a Ukrajinu. Starý ovčák, u kterého se Švejk ohřál za své budějovické anabáze, byl dobrým prorokem: "Starej pán kníže Švarcenberk, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. V on mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu." Nadporučík Wittinger by ovšem ani dnes, ani kdyby byl nacpaný nandrolonem, nemohl uběhnout čtyřicet kilometrů Vídeň-Mödling za jednu hodinu čtyřicet osm minut, jak tvrdil feldkurát Katz, když si od něj půjčoval pohár za účelem polní mše. Zatažení za záchrannou brzdu by stálo podstatně víc než dvacet korun, které za Švejka zaplatil jeden pán na nádraží v Táboře. "Při nepovoleném zastavení a zdržení vlaku zaplatí cestující, který zastavení způsobil, za každou i jen započatou jednu minutu zdržení u osobních vlaků 200 Kč, nejméně však 600 Kč a náhradu případné škody," stojí v přepravním řádu Českých drah. Sapér Vodička, jenž za války neustále vypravoval, jak se všude pere s Maďary, kde všude a kdy se s nimi sepral a co mu kdy a kde zabránilo, aby se s nimi nepopral, se stal členem Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa. Švejk nesměle namítl: "Některej Maďar taky nemůže za to, že je Maďar." "Jakpak by nemoh," rozčiloval se V odička, "každej za to může, to je hloupost." Když ožralý závodčí přivedl Švejka, písecký rytmistr König, zjistiv nesporně situaci svým bystrým, zkušeným čichem, shrnul: "Jack Daniels, Jim Beam, fernet, rapid, bailey's, Chivas Regal a Koskenkorva Peach!" Švejk ovšem nikdy neřekl: "To chce klid!"
Prameny: Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Milan Hodík, Pavel Landa: Encyklopedie pro milovníky Švejka, Academia, Praha 1998
Válka skončila, na návsích vyrostly pomníky "Padlým hrdinům 1914-1918". Žádný Josef Švejk. Ten se vrátil, nedal se k Rudé armádě jako jeho autor. Se sapérem Vodičkou popili U kalicha "v šest večer po válce", zatímco na Staroměstském náměstí lid kácel mariánský sloup. Obchod se psy ("ošklivými nečistokrevnými obludami, kterým padělal rodokmeny") šel i za republiky dobře. Revma, ta potvora, neustupovalo a opodeldok zabíral čím dál tím míň. Vida jak se daří některým postavičkám, které za války potkal, Švejk lehce zatrpkl. Třeba trojice z garnizónu, hejtman Linhart, šikovatel Řepa a štábní profous Slavík, který při Švejkově příchodu do vězení pravil: "S neřádama se jedná neřádsky. Jestli se někdo vzpouzí, tak si ho odtáhneme do ajnclíku a tam mu přelámeme všechny žebra a necháme ho tam ležet, dokud nechcípne." "Může být, že dnes hejtman Linhart i za republiky je dále hejtmanem," píše Jaroslav Hašek. "Řepa se vrátil do civilu a vykonává dál své zaměstnání zednického mistra. Může být, že je členem vlasteneckých spolků v republice." O hejtmanu Ságnerovi, v Osudech dobrého vojáka Švejka veliteli Švejkova maršbatalionu, badatel Hodík zjistil, že zemřel 22. června 1927 v Českém zemském ústavu pro choromyslné v Praze-Bohnicích. A skutečný nadporučík Lukáš, velitel 11. marškumpanie, zakončil vojenskou kariéru jako major na ministerstvu národní obrany a zemském vojenském velitelství. Bydlel v Praze-Holešovicích, v ulici U průhonu 48 (dnes 52). V tomto domě, uvádí Hodík, bydlel také se svou budoucí chotí Marií Holubovou a dcerou Martou (pozdější manželkou Alexeje Čepičky) jistý Klement Gottwald. "S Lukášem se nejspíš potkávali na schodech," dodává historik. "Otto Katz je též naživu," napsal Hašek v doslovu k prvnímu dílu Švejka. "Hodil to všechno po převratě na hřebík, vystoupil z církve, dělá dnes prokuristu v jedné továrně na bronz a barviva v severních Čechách." A "pán chladné úřední tváře s rysy zvířecí ukrutnosti, jako by byl právě vypadl z Lombrosovy knihy O typech zločinných", který Švejka vyslýchal, jistě sedí dál na policejním ředitelství.
1948 a dále
Hostinský Palivec podruhé pochopil, jak hluboce se mýlil výrokem: "Pro nás živnostníky neplatí žádná politika." Hospodu mu znárodnili. Když Švejk tou dobou četl, co se píše o výkonech stachanovců, vzpomněl si, jak o jeho jízdě "Na Bělehrad!" referovaly Pražské úřední noviny pod titulkem Vlastenectví mrzáka: "Včera odpoledne byli chodci na hlavních pražských třídách svědky scény, která krásně mluví o tom, že v této veliké a vážné době i synové našeho národa mohou dáti nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti k trůnu stařičkého mocnáře. Zdá se nám, že se vrátily doby starých Řeků a Římanů, kdy Mucius Scaevola dal se odvésti do boje, nedbaje své upálené ruky..." "Kristus pán byl taky nevinnej," vyjádřil se Švejk jednoho dne u piva, "a taky ho ukřižovali. Nikde nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo. Maul halten und weiter dienen! - jako říkávali nám na vojně. To je nejlepší a nejkrásnější." Pak mu jeden pán na chodbě ukázal lvíčka a vyzval ho, aby šel s ním. U soudu Švejkovi nepomohlo ani to, že byl kdysi superarbitrován pro blbost. Když před soudními lékaři zvolal: "Ať žije soudruh Gottwald!", už to nikdo nezapsal jako výrok, osvětlující jeho duševní stav jako notorického blba. Doba se změnila. Na pár let se Švejk ztratil. Ve vězení probíral s Jirousem a Škutinou, jaké urážky císaře pána se dělají ve vožralství. Pak se po čase uchytil jako správce v kynologické stanici Svazarmu, pobočce Praha-Modřany. Lokomotiva číslo 4268 dál stála v Pečkách na šestnácté koleji, ani Železný dědek s ní nepohnul. Ministerstvo vnitra oprášilo rakouskou stupnici pro loajalitu obyvatelstva: Ia, Ib, Ic - IIa, IIb, IIc - IIIa, IIIb, IIIc - IVa, IVb, IVc. Přičemž tahle poslední římská čtyřka pořád znamenala "ve spojení s a) velezrádce a provaz, s b) internovat, s c) pozorovat a zavřít". A četničtí strážmistři vyplňovali dotazníky: "Nálada mezi obyvatelstvem: Ia." V armádě i jinde pořád sloužily postavy jako nadporučík Lukáš ("typ aktivního důstojníka zchátralé rakouské monarchie"), poručík Dub ("starý známý denunciant na svém působišti jako gymnaziální profesor") i jednoroční dobrovolník Marek ("Čím jste v civilu? Studující klasické filozofie? Tedy ožralý inteligent...," zhodnotil ho plukovník Schröder u raportu). Za školní osnovy zodpovídal na ministerstvu plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, po nějaké vesničce v Solnohradech, kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém: "Kniha je, pánové, více různě nařezaných čtvrtek papíru, různého formátu, který jest potištěn a sestaven dohromady, svázán a sklížen. Ano. Víte, pánové, co je to klih? Klih jest lepidlo." Poručík Dub táže se Švejka: "Odkud máš ty vědomosti, pacholku?"
Dnes
Švejk v restauraci U kalicha opět vykládá svůj názor na mezinárodní politiku Rakouska na Balkáně. Může si dovolit být tu denním hostem; vždyť zbohatl na procentech z prodeje suvenýrů, porcelánových figurek, kalendářů a loutek. Pořídil si vizitky. Ani své jméno nepropůjčuje hospodám zadarmo. A jedna chovná stanice irských vlkodavů v Karlových V arech se nazývá "Od Švejka Josefa". Civilní strážníci zmizeli, naopak se vrátili polní kuráti. Opodeldok je v lékárnách pořád k dostání. V románu Švejk nevytáhl paty z Rakousko-Uherska; teď by musel procestovat Česko, Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Polsko a Ukrajinu. Starý ovčák, u kterého se Švejk ohřál za své budějovické anabáze, byl dobrým prorokem: "Starej pán kníže Švarcenberk, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. V on mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu." Nadporučík Wittinger by ovšem ani dnes, ani kdyby byl nacpaný nandrolonem, nemohl uběhnout čtyřicet kilometrů Vídeň-Mödling za jednu hodinu čtyřicet osm minut, jak tvrdil feldkurát Katz, když si od něj půjčoval pohár za účelem polní mše. Zatažení za záchrannou brzdu by stálo podstatně víc než dvacet korun, které za Švejka zaplatil jeden pán na nádraží v Táboře. "Při nepovoleném zastavení a zdržení vlaku zaplatí cestující, který zastavení způsobil, za každou i jen započatou jednu minutu zdržení u osobních vlaků 200 Kč, nejméně však 600 Kč a náhradu případné škody," stojí v přepravním řádu Českých drah. Sapér Vodička, jenž za války neustále vypravoval, jak se všude pere s Maďary, kde všude a kdy se s nimi sepral a co mu kdy a kde zabránilo, aby se s nimi nepopral, se stal členem Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa. Švejk nesměle namítl: "Některej Maďar taky nemůže za to, že je Maďar." "Jakpak by nemoh," rozčiloval se V odička, "každej za to může, to je hloupost." Když ožralý závodčí přivedl Švejka, písecký rytmistr König, zjistiv nesporně situaci svým bystrým, zkušeným čichem, shrnul: "Jack Daniels, Jim Beam, fernet, rapid, bailey's, Chivas Regal a Koskenkorva Peach!" Švejk ovšem nikdy neřekl: "To chce klid!"
Prameny: Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Milan Hodík, Pavel Landa: Encyklopedie pro milovníky Švejka, Academia, Praha 1998
