Kde se ve Dvořákovi berou ambice a touha neustále tvořit ve velkém měřítku? „Určitě se to váže už k Lucii. My jsme se vždycky snažili dělat všechno bohatě. Už tehdy jsem pochopil, že když chci věci zrealizovat, musím být urputný, jít si za svým,“ popisuje.
„Ambice v nás byla od začátku. Chtěli jsme být nejlepší, měli jsme v sobě touhu to všem natřít. Zkoušeli jsme sedmkrát týdně, vždycky jsme si našli čas. I když jsem já studoval, David se živil jako profesionální muzikant a kluci měli svá zaměstnání. Pak jsme ještě šli do hospody a snili o tom, jak budeme jednou slavní. Byl v tom zdravý optimismus a energie, žádný kalkul. Zároveň asi pomohlo, že jsme byli jiní. Štvalo nás to tady tehdy. S písní Oheň jsme dost narazili. Moc jsme hrát nemohli, ale po revoluci to už šlo rychle,“ vzpomíná.
Ačkoliv kapelu potkaly v průběhu dekád krize i rozchod, dnes stále patří mezi jednu z nejúspěšnějších českých kapel. Natolik, že už se jejich písně dokonce staly klasikami a zpívají se u táboráků. „Tohle bych před lety nečekal, ale říká se, že když se písnička dá zahrát jenom s kytarou u ohně, tak pak opravdu funguje. Dělá mi to radost,“ uvádí.
Na otázku, zdali se v Česku nosí a přeje úspěch, Dvořák odpovídá: „V Česku platí dvojnásob, že každý úspěch bude po zásluze potrestán. Češi si neumí užívat, že se někomu něco podaří. Je to hrozný handicap, že si neumíme fandit. Není to jen v muzice, děje se to napříč profesemi.“ Radost z práce si tím však zkazit nenechá. „V kapele se mi splnily veškeré pubertální sny a vlastně i takové sny, o kterých jsem ani nikdy nesnil,“ dodává.
Pomohlo hraní v Saudské Arábii
Plnění Dvořákových snů ztělesňuje také multimediální show Vivaldianno, se kterou už objel celý svět, nebo projekt iMucha založený na dílech Alfonse Muchy. Aby je však mohl realizovat, musel si k pozici tvůrce přibrat také roli manažera a producenta. „Vyžaduje to hodně energie i peněz. Všech peněz. Ale to je prostě riziko podnikání. Vždycky jsem tyhle pozice zastával jenom z donucení. Přál bych si, abych měl kolem sebe alespoň jednoho manažera, který by se o mě staral, ale to prostě v Čechách najde. Člověk si to musí vyšlapat sám,“ přibližuje situaci.
S Vivaldiannem se Dvořák dostal do černých čísl teprve před pár lety. Pomohlo tomu šestnáct koncertů, které zahráli v Saúdské Arábii. „Bylo to neskutečné. Netušil jsem, že tamní královská rodina znamená asi pět tisíc lidí. Takže jsme museli hrát trojáky, navíc ještě na dvou místech. Dokonce jsem tam zkolaboval vyčerpáním. Poprvé v kariéře. Nikdy předtím jsem si nenechal dát židli za klávesy, ale tady už jsem fakt nemohl stát,“ popisuje.
Kapelu nejlíp rozloží holka a prachy. Dvořák o Lucii, Vivaldim i „Stounech“ |
S etickým aspektem hraní v Saudské Arábii se vyrovnal rychle: „Poté, co jsem s výpravou Pandurango objel kus světa, si trvám na tom, že by do těchto lokalit naopak lidé měli jezdit a nikoliv je bojkotovat. Abychom se mohli propojit a v rámci možností pochopit nebo alespoň respektovat, musíme se setkávt. Jinak se to prostě nestane. Hudba je tomu navíc hrozně nápomocna, funguje jako esperanto,“ podotýká.
Nyní Michala Dvořáka zaměstnává hlavně blížící se festival filmové hudby Soundtrack Poděbrady, který se uskuteční od čtvrtka do neděle. „Psaní filmové muziky mám asi jako disciplínu nejradši. Je to nejhezčí hudební dobrodružství, souhra obrazů a zvuku,“ říká. Na programu je letos mimo jiné koncert Václava Neckáře, setkání s Radimem Hladíkem, projekce filmu Il Boemo nebo koncert Honzy Ponocného, který roky skládá hudbu k snímkům režisérky Alice Nellis.
V rozhovoru Michal Dvořák dále zavzpomínal na devadesátky, fanouškovskou základnu Lucie, předskakování Rolling Stones, často diskutovaný rozpad kapely i své cesty s výpravou Pandurango.
