Jak jste se dostal k samotnému herectví?
Já se dostal na konzervatoř a vlastně mi nezbývalo nic jiného než se do toho pustit. Naštěstí mě to oslovilo a hrozně mě to chytlo. Do té doby jsem nic nevěděl a neměl ponětí co dělat. Dal jsem si tam přihlášku, dělaly se tam přijímačky jako první a navíc nebyly z cizího jazyka, takže mi to bylo sympatické. Pak mě vzali a tím se mi všechno vyřešilo.
Jak jste se dostal do Prahy?
Já jsem sem šel na DAMU, takže to bylo takové přirozené. Navíc jsem ve třeťáku dostal nabídku angažmá do Švandova divadla. Po škole jsem tedy šel rovnou pracovat. Začátky ale byly kruté. Lidé jsou jiní než ve Slezsku, je to jiná nátura. Obklopil jsem se lidmi, se kterými jsem chtěl trávit čas a vytvořil si takový Bohumín tady.
Jak jste si užíval hraní v divadle Disk?
To jsem si užíval moc. Měl jsem strašné pnutí tím, že jsem měl konzervatoř, pak čtyři roky na DAMU a už jsem strašně chtěl jít na to jeviště. To se mi splnilo ve Švandově divadle, pak jsme začali hrát i v Disku, takže to bylo úžasné. Navíc to bylo na škole, takže jsme mohli dělat chyby. Prošli jsme si od nejhoršího představení až po největší úspěch. Opravdu to bylo perfektní.
Patrik Děrgel a Petra Hřebíčková v adaptaci Hamleta v pražském Švandově divadle
Máte v Praze nějaké oblíbené místo?
No já jezdím rád za Prahu do Svatého Jana pod Skalou. Tam jsem pečený vařený. A pak Kampa. Tam bydlím a tam to mám rád. Lidi vytáhnou deky, já si sednu s pivem v kelímku na lavičku a když mám volno, tak tam dokážu prosedět celé odpoledne.
Považujete se za Pražáka?
Ne, ne, jsem Ostravák. Pražák asi nebudu nikdy.
Dokážete si představit, že byste se vrátil zpátky do Bohumína?
Dokážu si představit, že se třeba na stará kolena vrátím zpátky, ale teď, dokud tady mám práci a mám na to sílu, chci být ve velkoměstě. Zatím tedy nemám myšlenky na to, abych se vracel.
Kdybyste se musel rozhodnout mezi filmem, seriálem a divadlem, co byste si vybral?
Mně přijde, že je to jako jiná disciplína stejného sportu. Já to mám většinou tak, že se nadchnu zrovna pro to, co právě dělám. Ať je to natáčení, nebo divadlo, nedokážu si představit, že by bylo jedno bez druhého. Je to hodně propojené a když je to hezká práce s dobrými lidmi, baví mě oboje stejně.
Jste nominován za roli Hamleta na Thálii, berete to jako největší úspěch, nebo je to jen takové pozlátko?
Tak samozřejmě to pozlátko je, ale pozlátko moc pěkné. Potěší to a nezakrývám, že z toho mám radost. Navíc je divadlo takové kolektivní. V Tháliích jsme spolu s Péťou Hřebíčkovou, která mi hraje maminku Gertrudu v Hamletovi, tak to je pro mě důkaz toho, že je to ocenění pro celý tým. Mám z toho tedy hroznou radost, ale není to nic, kvůli čemu by to vše člověk dělal. Je to spíš takový bonus, který strašně potěší.
Jak jste bral verzi Hamleta, ve které hrajete? Je trošku alternativnější než klasika.
Já měl představu, že to bude úplná klasika. Pak mi Dan Špinar přinesl text a zjistil jsem, že má místo sto dvaceti stran jen šedesát. To jsem byl překvapený a měl spoustu otázek, jak to chce udělat. Postupně mě Dan zbavoval takových nánosů a představ, jak by se to mělo dělat a jak by to mělo vypadat. Začal jsem se soustředit na to, jak to děláme spolu. Je to mnohem osobnější než normální představa o Hamletovi. Člověk se tak zbaví předpojatosti.
Snil jste někdy o roli jako je Hamlet?
To víte, že jo. Někde vzadu jsem si říkal, že bych si to chtěl někdy zkusit. Jen jsem nečekal, že to přijde tak brzo. Pak když to přišlo, tak taková ta radost z toho, že jsem do role obsazený a splnil se mi sen, trvala asi dvě vteřiny. Pak jsem se zhroutil z toho, co s tím budu dělat.
Jaká je vaše vysněná role, když už hrajete Hamleta?
To já jsem neříkal ani u Hamleta a neříkám to ani teď. To si nechávám jen pro sebe.
Jak zvládáte fyzickou náročnost hraní?
Vzhledem k tomu, jak mě to chytlo, tak jsem byl rád každou chvíli, kdy jsem se mohl učit o herectví něco nového. V závěru jsem byl na konzervatoři od osmi do osmi, chodil jsem na předměty navíc se staršími ročníky. V praxi jsem nečekal, že to bude zívačka, ale rozhodně ani to, že je to časově tak náročné. Stejně jako na osobní život. Zkouška skončí ve dvě, člověk nad tím musí uvažovat, musí se připravit a do toho už večer začíná představení. Času pro sebe pak moc nezbývá.
Jaký byl křest ohněm v prvním ročníku na DAMU?
To bylo krutý. Člověk si myslel, že z konzervatoře něco ví a náraz, že vlastně nic neví, byl těžký. Nehledě na to jsem se musel konfrontovat s Prahou. V Ostravě jsme byli takový tým, taková rodinná parta dětí, které si hrály. Na DAMU už to bylo více individuální, méně kolektivní. Na druhou stranu to byla mnohem lepší škola do opravdové praxe.
Je vzácné, když se člověk srazí s lidmi, se kterými chce pracovat a trávit čas po zkouškách a po představeních a žít tím divadlem s nimi. Ve „Švanďáku“ to tak máme, ale rozhodně to není pravidlem. DAMU člověka připraví na to, aby se uměl pohybovat i v projektech, kde nikoho nezná, musí se otevřít a musí si být jistý v tom, že se nezablokuje, hned když něco nejde. Člověka ta DAMU tak více stmeluje.
Která role se vám za kariéru nejlépe hrála?
Já si pamatuji na moji roli Parsifala. To byla moje první role ve Švandově divadle a je to taková moje první srdcovka. Zaprvé je to krásná role a za druhé jsem byl poprvé se svými budoucími kolegy na jevišti a hrozně mě to s nimi bavilo. Těšil jsem se na každé představení i přesto, že jsme dělali oba díly a dohromady to mělo šest hodin. Byl to pěkný záhul.
Co si myslíte o výroku Dana Špinara, že jste Hamlet s nejhezčím zadkem?
(smích) No, já ani nevěděl, že to řekl. Já si myslím, že to řekl, když chtěl odvrátit pozornost od toho, jaký jsem Hamlet, tak asi ho nenapadlo nic jiného než tu debatu převést na můj zadek. Ale že jsem Hamlet s nejhezčím zadkem, za to bych ruku do ohně nedal. Na druhou stranu musím říct, že režisér a maminka mají vždycky pravdu, takže na tom možná něco bude. (smích)
