RECENZE: Dylan uštědřil políček posměváčkům, na novém albu opravdu zpívá

Bob Dylan stále ještě umí překvapit. Dělal to po celou svoji kariéru a rok 2015 není výjimkou. Právě dnes vydává své nové, v pořadí šestatřicáté album Shadows in the Night. Umělec, proslulý zejména jako autor, na něm nezpívá ani jednu vlastní píseň.

Bob Dylan | foto: CBS

Bob Dylan: Shadows in the Night

To, že se Bob Dylan v sedmdesátém třetím roce svého života plně obrátil k převzatému materiálu, však nakonec nemusí být takový šok. Je dobré si uvědomit, že už jeho bezejmenný debut v roce 1962 tvořily až na dvě autorské výjimky vesměs převzaté bluesovky a upravené americké tradicionály.

A z druhého konce jeho dráhy, předposlední album, značně bizarní vánoční titul Christmas in the Heart (2009), obsahuje kompletně převzatý, ať už lidový, či autorský repertoár. Nemluvě o řadě coververzí, které Dylan průběžně rozséval po dobu své kariéry na různé desky nebo hrával na koncertech, z nichž mnohé byly zaznamenány a vyšly buď jako pirátské, nebo posléze autorizované bootlegy.

Shadows in the Night

90 %

Bob Dylan

Columbia 2015

Občas tak činil, jak známo, pohříchu stylem „uzurpování“ autorství a podepsáním písně, jejíž výrazný hudební základ nebo podstatná část textu patřily původně někomu jinému. Ale to je v souvislosti se Shadows in the Night irelevantní poznámka. Novinku Dylan otevřeně přiznává jako poctu jedné z největších amerických popových ikon, Franku Sinatrovi.

Co mají společného?

Duchovní souručenství Dylan-Sinatra je samo o sobě velmi zajímavé. Už proto, že zcela nepochybně funguje jen jednosměrně a určitě je také časově omezené. Bob Dylan totiž vycházel z americké lidové tradice a z blues neboli z žánrů, které Sinatra vyznával jen zprostředkovaně, přes jejich „salonní“ a výrazně sofistikovanou podobu.

Pomyslná - a často i faktická - špína za nehty černých kytaristů z Jihu nebo bílých muzikantů z Appalačského pohoří mu byla vzdálená stejnou měrou jako Dylanovi blízká. Celá estetika, již Dylan po většinu své kariéry zosobňoval, je pravým opakem toho, co bylo blízké Sinatrovi.

Výstřední oblečky, které si Dylan v některých obdobích užíval, by si Sinatra neoblékl ani sám doma, kouzelně rozhrkané kapely, které přečasto Dylana doprovázely a doprovázejí, by „Frankie Boy“ vykázal ze studia po prvních taktech pro neschopnost, psychedelické rozpínání mysli, kterému se Dylan nebránil, by mu bylo k smíchu. Snad jen na společné zálibě v alkoholu, cigaretách a ženách by se oba géniové shodli.

Bob Dylan s vandráckým kloboukem a makeupem vyrazil roku 1975 na „toxické“ turné Rolling Thunder Revue...

...téhož roku neopustil Frank Sinatra své apartmá bez motýlka...

A přesto je Dylanovo album jako pocta Sinatrovi naprosto důvěryhodné. V Americe, ale i Anglii je totiž vztah k tradičnímu popu, spojenému pupeční šňůrou se swingem, úplně jiný než u nás.

Ostatně - obdoba takzvaného Velkého amerického zpěvníku, který tvoří právě všechny ty skladby, které teď Dylan přezpívává a před ním se jich zhostil kdekdo od Robbieho Williamse přes Roda Stewarta, Paula McCartneyho až po Lady Gaga, u nás vlastně neexistuje. Snad až na pár písniček od Jaroslava Ježka nebo, mladších, od Jiřího Šlitra.

A Dylan je člověk, který má o hudbě a samozřejmě i o životě velký přehled. Jak mohou doložit posluchači jeho legendárního pořadu Theme Time Radio Hour, který v letech 2006-2009 každý týden vysílal v jednom z amerických rádií a pouštěl v něm opravdu všechno, od terénních folklorních nahrávek po moderní hip hop. Tak proč by ne Franka Sinatru?

Slušný rozsah i výraz

Bob Dylan samozřejmě nezešílel a nezačal se tvářit jako swingový zpěvák. Úpravy oněch deseti písní padají do jakéhosi nadžánrového bezčasí, svébytného, poměrně originálně znějícího a hlavně schopného vtáhnout. A to přesto, že jde vesměs o balady, tedy pomalá tempa a introvertní výraz.

Naprosto dominantním nástrojem je pedálová steel kytara, čili instrument typický pro country. Ta se jako med táhne prakticky všemi aranžmá a určuje delikátní atmosféru desky. Základní rytmus - nahrávalo se bez klasických bicích, jen s perkusemi - udává kytara, která hraje sice většinou ve swingovém stylu, ale rozhodně Dylana nesvazuje k potřebě následovat její synkopy.

Mimořádně zajímavé je složení dechové sekce, která ve většině případů skutečně jen odkudsi zdáli koloruje nahrávky. Tvoří ji totiž dvě trubky, dva lesní rohy a tři trombony, což je obsazení, které by nepřekvapilo spíš v soudobé hudbě nebo moderním jazzu. Má však krásnou sametovou barvu a speciálně se steel kytarou si doslova tyká.

Bob Dylan

Ovšem to, co překvapí víc než zaměření alba, výběr písní a jejich úpravy dohromady, je sám zpěv Boba Dylana. Jestliže nejpozději od roku 1993, kdy vydal album World Gone Wrong, část posluchačů i kritiky o Dylanových vokálních výkonech na deskách a ještě více na koncertech hovořila se značným despektem, album Shadows in the Night je pro ně vlastně políčkem.

Abychom si rozuměli: samozřejmě nejde o žádný krasozpěv, ale Dylan zde hlasem méně než obvykle hrubým skutečně intonuje, osvědčuje slušný rozsah i výraz. Ve frázování a vůbec přístupu k písním je zcela jiný než Sinatra. Ale proto přece tuhle desku natočil.