Je to vážně zvláštní svět, v němž hrdá Francie hájící svou národní kinematografii proti přesile Hollywoodu sama produkuje druhý díl typicky americké podívané za osmdesát milionů dolarů. Zjevně jen proto, že na prvním se vydělal skoro desetinásobek nákladů.
Koproducent a spoluscenárista Luc Besson sice prohlašuje, že další pokračování cyklu 96 hodin už nevzniknou, jenže vrátka si nechal pootevřená. Ba přímo bránu, stačí počítat. Minule hrdina v podání Liama Neesona zabil mezi únosci své dcery i mladíka z albánského gangu, jehož otec se teď v Odplatě přichází mstít; syny měl však celkem tři, o dalším horkokrevném příbuzenstvu nemluvě, takže odveta by se mohla vést donekonečna.
Ale kudy, jestliže už "dvojka" neví, co si počít? Původní půdorys opsala téměř doslova, jen s dcerou se dostane do hledáčku gangu i její matka, hrdinova bývalá a zjevně též budoucí manželka. Proto bývalý agent CIA neví, kam dřív skočit; sotva jednu zachrání, běží za druhou a oběma střídavě opakuje průpovídku vypůjčenou od Terminátora: "Já se vrátím!"
S výjimkou úsměvného úvodu, kdy coby znepokojený otec prověřuje svého případného budoucího zetě, Neeson zjevně trpí hereckou prázdnotou své role. Buď se nachází v akci, která už potřebuje dost střihových triků, aby šedesátník vypadal nepřemožitelně, nebo vede s dcerou tklivé hovory o lásce a dějinách, což je vůbec nejhorší.
Pravda, nad oběma svými něžnými protějšky ční herec stále oscarově; zločincům pak jeho hrdina kraluje díky tuposti gangsterů, kteří si nevšímají telefonujících zajatců a vysedávají u fotbalových přenosů. Otravně předvídatelné vyprávění se drží jasně nalinkované kuchařky, pouze ilustruje děj sdělitelný jednou holou větou. Připomene se minulost, nastolí zdání idyly a přesně ve třetině filmu se zasadí první úder. "Chci je všechny tři," nakáže mstitel poskokům, leč vždy někdo z rodinného tria uniká.
Z filmu 96 hodin: Odplata
Z filmu 96 hodin: Odplata
Režisér Olivier Megaton má sice k mistrovi daleko, stačí vzpomenout na jeho Kurýra 3, ale díky natáčení v Istanbulu alespoň honičky nasály místní kolorit, barvitý chaos trhů, úzkých uliček a nekonečných střech, po nichž pobíhá statečné dítě statečných rodičů metající granáty. Způsob, jímž dceru otec "dálkově řídí", hraničí s parodickou pohádkou, ale konečně se zmůže i na trochu vděčného, byť dočasného napětí.
Zato ve finále válka otců vyvrcholí dialogem, za nějž by si měl autor vysypat na hlavu celoroční produkci malešické spalovny. A divák si zoufale přeje uvěřit Bessonovi, že potřetí už 96 hodin nehrozí.
