Bála jsem se, že mi bude špatně. Jak by ne, když se mi dělá zle i na zadním sedadle auta. A do toho ty přípravy: uvaděči s baterkami procházející před promítáním uličkou a nekompromisně zabavující všechna zavazadla ležící pod křesly. Do tohohle kina se totiž chodí nejvýš v sáčku a s kabelkou. Všechno ostatní musí z bezpečnostních důvodů na klín, nebo pryč.
Co nabízí kino 4DX
|
Můj žaludek nakonec následující dvě hodiny v novém kinosále Cinema City na pražském Smíchově, který jako první v Česku od čtvrtka vysílá výhradně celovečerní filmy ve 4DX, naštěstí vydržel.
Bylo by totiž nemístné, zrovna tenhle sál a tyhle sedačky pozvracet. Jak mi prozradil ředitel Cinema City International Moshe Greidinger, přestavění sálu a vybavení přišlo na milion eur. A nejdražší na tom všem jsou právě ty sedačky.
Hůř než můj žaludek však dopadla krční páteř a líčení. Ta páteř kvůli trhavým a nepředvídatelným pohybům mého červeného a drahého křesla a řasenku zase rozmazala sprška vody, která mi do obličeje chlístla z oceánu. Pardon, ne z oceánu, ze zadních partií té drahé sedačky, která je v řadě přede mnou.
Tolik ceněné křeslo mi však během dvouhodinového promítání předvede ještě spoustu dalších věcí. A celý kinosál docela příjemnou, byť intelektuálně hodně nenáročnou legraci. Jako první promítaný film v 4DX technologii totiž Cinema City nasadilo akční jistotu: americký výplach mozku zvaný Rychle a zběsile, díl 6.
Ve čtvrtek, krátce po dvanácté hodině, se vysílalo poprvé. Kinosál byl plný zhruba z poloviny. S kýbly popcornu a coly (obojí sem na rozdíl od tašek a kabátů smí) stoupali do schodů převážně mladí lidé: takoví, kteří milují krásná a rychlá auta plná krásných a štíhlých holek a ne vždy krásných, zato však svalnatých mladých mužů s pěstmi tvrdosti kamenů. Právě jim je série Rychle a zběsile určena. Poslední kontrola uvaděčů a můžeme začít.
Hádej, kdo jsem
Sálem se rozezní hučení jakéhosi motoru, sedadla pod zadky vibrují a... Šup, celá řada sebou trhne. A hned zas hop na druhou stranu, trochu pootočit a kolébáme se. Na plátně běží reklama na 4DX kino, v níž jakýsi Korejec s kýmsi bojuje. Kop! On to dostal na plátně a já od sedačky do zad. A konečně: cák! slízneme spršku od sedaček v řadě před námi. Jasně, ten Korejec zrovna skočil do moře.
Mimochodem, Korejec v té reklamě vystupuje nejspíše proto, že 4DX technologii vlastní jihokorejská firma. Celá ta legrace, která má člověka vtáhnout do děje, vzniká zhruba týden. Poté, co se v Hollywoodu (nebo jinde) natočí velkofilm, který se hodí pro tento typ produkce, pošle se do Jižní Koreje.
Tam jej během sedmi až deseti dnů na počítači osadí efekty: příkazy křeslům, aby se v pravou chvíli rozhoupala, pokyny zásobníkům vůní, vody a vzduchu, aby návštěvníky ofoukly a zkropily.
Do kina to pak přijde v jednom balíku. Film se spouští v klasickém projektoru a do velké černé dvojkřídlé skříně vedle něj, speciálního počítače, který celý sál ovládá, se nahraje příslušný program s příkazy pro sedadla v sále. "Pak se musí vyzkoušet, zda film a efekty běží na zlomky sekundy stejně. Testujeme to na našem personálu," prozradil mi technický ředitel kina Oldřich Kubišta.
Ale dost teorie a zpátky do děje! Je 12 hodin a 52 minut a na plátně běží už patnáctá automobilová honička. Samozřejmě se střelbou. Pšík, pšík! kýchne mi za krk a já konečně chápu, co to je: přece ta střela! Sedačky jsou ve varu, děj na plátně zcela rozmazaný. Už nevím, ve kterém autě zrovna sedím a kdo které řídí. Jau, letíme ze schodů a křeslo mi do zad buší jako divé. (Jasně, zase tolik to nebolí.) A zase: pšík, pšík! Tentokrát se sálem line zápach spálených gum.
Začínám přemýšlet, že ty otvory v křesle, které mi pouštějí na krk ten protivný vzduch, zakryju sakem. Tak se to dá přelstít, jen sako prý nesmí být hedvábné, jinak dopadne špatně.
A jak tak tu zradu svého drahého křesla promýšlím, konečně mi dojde, kdo v tom filmu vlastně jsem, když to schytávám za všechny. No přece kameraman.
