Díky produkci na chorvatském pobřeží zase jednou v české pohádce šplouchá moře, dokonce tu kotví starý dvojstěžník, ovšem na oplátku vládne v celé říši zlatovlasé panny balkánská nálada, kulisy i hudební folklór včetně krčmy, kde lstivé krásky svádějí a zpíjejí pirátskou čeládku. Na rozdíl od Tří veteránů či Lotranda a Zubejdy ovšem chybí ke stylizaci důvod - a humor.
Sandokan se mísí s Karlem Jaromírem Erbenem ve zvláštní směsi, rozhozené i po jazykové stránce. U dvora se hovoří jazykem čeledníku, naopak sirotek Jiřík mluví skoro knižně. A zvířata, po trikové stránce na naše poměry opravdu mimořádně vybavená, sázejí na mluvu dorostu: „To je hustý, dáme pauzu.“
Aby přísad nebylo málo, pěstuje se ještě satira. „U nás doma takovou volnost nemáme,“ stýskají si knížecí špiclové, kteří doprovázejí Jiříka ze země řečené Božemie do radostné přímořské ciziny. A jakmile pocítí kouzlo nepoznané svobody, emigrují. Také to důkladně vysvětlují.
Pravda je, že na rozdíl od poklidné štědrovečerní pohádky tu „hodobožovou“ její tvůrci rozhýbali. Obsahuje hojnost akce s nádechem exotiky, ovšem řízené metodou „co tak koho ještě napadne“, jenom aby na obrazovce bylo zdánlivě pořád živo a rušno.
Což spotřebuje nadbytečné množství postav, zapojí se princezniny četné sestry, ale i bratr nebo komorná. Nosí se moderní trička a čapky, ale tasí kordy; ke slovu se dostane ostřelovač i operace siamských dvojčat. Zkrátka Slíbená princezna byla jedním slovem trhlá, ale ne k popukání.