Že si domácí krimi vypěstovala vlastní specialisty, kteří přecházejí od stanice k stanici - právě Bebjak kromě zmíněných tří titulů stihl i Četníky z Luhačovic či Mordpartu, má výhody z hlediska produkce. Ale pro diváka to znamená, že pak většina seriálů vypadá jako vlastní klony. Nevyjímaje Specialisty.
Princip se opakuje: ustaví se vyšetřovací tým, kam patří uznávaný šéf (David Prachař), rtuťovitý mladík (Jakub Štáfek) i hezká žena (Zuzana Kajnarová). Vybaví se příhodným zázemím včetně dcery novinářky. A po veselé domácké konverzaci se pošle do akce, v prvním dílu za lupiči, kteří jedou náhodou tramvají, v níž je náhodou i šéf kriminálky. A náhodou tam někoho pozná.
Trochu moc náhod na jednu detektivku, ale proč ne, pokud slouží zápletce, když už pachatele zmatkáře známe od prvního záběru. Akce v ulicích má náladu, nervní situace v tramvaji také, i reálně vnímaný čas. Bohužel se do něj stále vejdou balíčky od rodičů, děti po rozvodu, vdovství a vůbec soukromé poměry. I obvyklé prostřihy s leteckými záběry města.
Z modelové situace, kde se hraje o rukojmí, existuje několik východisek, to nejulepenější představují promluvy do duše zlomeného zločince. Naštěstí ho Leoš Noha hraje bez přehnané okolní hysterie, takže dá zapomenout na ošizené kovbojské finále s otřepaným „není čas přivolat posily“.
Ovšem pospolitý vítězný přípitek celého týmu a jeho blízkých včetně už je zase blíž vztahové Ordinaci než profesnímu románu o zločinu. Takže bez ohledu na zručnou práci ve věrných prostředích zůstala žánrová čistota Případů 1. oddělení znovu nepřekonána. Díky scénáři. Pokolikáté už?
