PRVNÍ DOJMY: Nejnovější a nejzbytečnější Popelka v dějinách filmu

  • 60
Od roku 1898 vzniklo na pětasedmdesát verzí Popelky. Tu nejnovější, která jde do českých kin 19. března, zdobí hollywoodské herecké hvězdy a jméno režiséra Kennetha Branagha. Přesto patří k nejutrápenějším a nejzbytečnějším.

Na dvě jména lze spolehnout: Cate Blanchettová je báječně nenávistná macecha, Helena Bonham Carterová roztomile potrhlá kmotřička víla. Ale co je to platné, když svorně bezpohlavní Lily Jamesová a Richard Madden coby Popelka a princ hrají uvzdychaně jako v castingu na pokračování Padesáti odstínů šedi.

Vůbec se tu mocně lká a slzí. Pohádka začne až v třetině, úvod připomíná dobovou sociální truchlohru a la Charles Dickens. Ze scénáře čiší, jak jeho autor Chris Weitz putoval na své režijní dráze od drzosti Prci, prci, prciček k unylosti Stmívání. A šroubovanému jazyku český dabing nepřidá.

Leccos zachraňuje bohatá výprava, která při vypnutém mozku a trpícím sluchu zaměstná alespoň oči - přestože jenom kolem Popelčiných plesových šatů a střevíčků nadělá režisér tolik přehnané parády, jako by plnil přání sponzora.

Co se týče kouzel čili triků, oslní vlastně v jediné zábavné scéně, kdy se s úderem půlnoci začne měnit hrdinčin kočár zpět v dýni, koně v myši, sluhové v ještěrky, kočí v housera; to vše v akčním tempu, střihu a s pointami.

Skoro se zdá, že celá staronová pohádka vznikla jen proto, aby mistři zvláštních efektů mohli čarovat. Jenže digitální  zvířátka na starou moudrou sovu z Tří oříšků pro Popelku nestačí. A mimochodem ani oříšků si nová Popelka neužije.